Tento příběh je součástí komunitního psaní z Vánoc 2021 a prozatím není dopsaný. Nepište pokračování, pokud nejste na řadě.
Venku svítilo obyčejné ranní světlo, zatímco si Luboš Kořínek, asistent výzkumníka úrovně 1, popíjel svůj šálek turecké kávy. Byl si dobře vědom toho, že na světle venku není nic obyčejného, protože seděl čtrnáct metrů pod zemí v Oblasti-04-CS a protože bylo šest hodin večer. Protože ale pracoval za oponou už celých deset dní, připadal si jako ostřílený mazák, který se nenechá jen tak vytrhnout něčím tak banálním, jako jsou nefunkční zákony reality. Vysrknul zbytek svého šálku kávy a zkontroloval hodinky, aby se ujistil, že jeho desetiminutová pauza ještě neskončila. Tady ve skladišti mohl být o samotě, jak to měl rád, takže když se dnes dozvěděl, že oblast bude dnes navštěvovat jeden z ČROD kvůli inspekci, rozhodl se zalézt do kumbálu v suterénu, kde měl jistotu, že ho nikdo nebude otravovat. Ve své staré pozici školníka to tak dělal neustále.
V tom ho ovšem náhle vyrušilo jasné světlo z okna vedle něj, které náhle nabralo na intenzitě. Sotva si stihl nandat sluneční brýle ze své ledvinky, když záblesk jasného světla ozářil celou místnost natolik, že kdyby v onen moment vstoupil inspektor ČROD dovnitř, našel by tolik špíny v prosvětlených koutech, že by celou Oblast-04CS musela zavřít hygiena. Luboš netušil jakou anomálii mohli jeho nadřízení skrývat v místnosti vedle. Vědel jenom, že jí požívali k osvětlení onoho kumbálu kde právě seděl. Takhle silně ale ještě nikdy, za celých deset dní, co tu pracoval, nesvítilo.
Náhle světlo ustalo a on si sundal své sluneční brýle, jejichž obroučkový tvar měl teď vytištěný na tváři díky instantnímu opalování, jež právě prodělal. Luboš byl vývojem událostí zmatený, převážně proto, že v místnosti náhle byla naprostá tma. Nevěděl co si počít, takže vytáhl svůj chytrý telefon, aby jej použil jako zdroj světla. Jakmile rozsvítil baterku, zalekl se natolik, že telefon opět upustil. V místnosti bylo prase! A mělo křídla! A… svatozář?
V tu chvíli se zastavil čas. Trvalo několik málo milisekund, než si jeho mozek uvědomil, že stále ještě žije. Jeho mysl byla zaplavena stovkami myšlenek, přičemž většina se ubírala na jednu a tu samou věc: "žiju?" I když bylo vcelku nejasné, co se mu v tu danou mikrochvíli stalo, každý nanoangstróm jeho těla chtěl odpověď. A to hned.
Otevřel oči. Ani nevěděl, že to dokáže, po onom okamžiku. Uviděl světlo. Zářící světlo svítící celou chodbou, jako žárovka na konci chodby ústavu pro duševně choré, přičemž ona chodba proplétá pokoj každého pacienta a z cel jde slyšet nepřeslyšitelný křik. Z ničeho nic se ve světle zjevil stín. Šel blíž, aby si postavu ve světle mohl prohlídnout z blízka. Uviděl tam svou učitelku dějepisu. Celou chodbou se začala navzájem přehlušovat slova, a ta slova do vět a ty věty do pokřiků. "Nic z tebe nebude, ty budižkničemo neschopná!" "Ani plot bys nedokázal natřít, a to ani kdyby to bylo pouze jedno prkno!" "Jak jakože nevíš, kdy se narodil Ježíš Kristus? Je to rok nula, ty bezpáteřní kreténe! Doslova se ta osa rozlišuje na 'Po Kristu' a 'Před Kristem'!"
Po jeho těle se stékal studený pot. Vzal baseballovou pálku, která ležela na zemi, a praštil s ní o postavu vší silou. Entita lehla k zemi a světlo pohaslo. Tma. Věděl přesně a doslova, co to slovo znamená: "Temno, tma, temnota, je opak, vnímaná absence světla. Absolutní tma podle dnešního stavu vědy neexistuje, vždy je možné prokázat malé množství světla, i když není lidským okem viditelné. Přesně je tedy tmu možné popsat jako minimální množství světla. - Wikipedie." Učila ho to učitelka nazpaměť, když řekl, že se ztratil ve tmě, i když byl zrovna slunný letní den. Nikdy nebyl moc chytrý.
A náhle byl zpět. Co se mu to stalo? Byla to snad mozková mrtvice? Nedošlo mu, že by byl mrtvý. Jak již bylo zmíněno, nikdy nebyl chytrý.
Podařilo se mu uvědomit, že při pohledu na prase, následovaným zvláštní vzpomínkou, upustil svůj mobil na zem. Pohlédl dolů. Podlaha nebyla dokonale vyrovnaná, jak to tak bývá u skladišť a podobných prostor, takže trocha světla z té malé mobilní baterky ozařovala to, co bylo pár centimetrů nad mobilním telefonem; růžový jemně ochmýřený rypák, zvědavě funící na telefon.
Luboš se hbitě shrbil a natáhnul po mobilu svou ruku. Podařilo se mu ho vymanit zpod zájmu toho zvířete a teď již s pevným držením věda o vzhledu prasete, na něj kužel světla namířil.
Jak krásně vynikala ta růžová barva tohoto sudokopytníka a jak kontrastovala s jeho doplňky. Bělostná křídla, které by mohli závidět i andělé a podezřelá svatozář, která nesvítila, ale spíš jen světlo odrážela. Luboš si byl jistý, že tak sytě růžové prase ještě nikdy neviděl, a byl si jistý i tím, že takovou barvu by žádné normální prase mít nemohlo. Připomínala růžové vlasy hlavních postav z pochybných japonských animovaných seriálů.
Čočky okřídleného prasete se zůžily, jak hleděly do malého, ale jasného bodu mobilní žárovky. Prase vypadalo docela vesele a vonělo po jahodách. Luboš nevěděl, co si o tom má myslet. A to prase, zdálo se, také ne, neboť přistoupilo k Lubošovi blíž a začalo mu zkoumavě očichávat nohavice. Nyní si Luboš všimnul i zvuku, který vydávalo to prase, když udělalo pár kroků. Byl to zvuk rolniček.
Aby to bylo ještě divnější, rozlehl se skladištěm ještě jeden zvuk. Každý by ho poznal, a většina lidí, co by ho uslyšela, by se šla najíst, protože to bylo kručení v bříše. A velmi hlasité. Luboš se na krátko otočil směrem, odkud zvuk nejspíš přicházel, ale jeho baterka nedosvítila tak daleko. Když upřel svou pozornost zase na prase, všiml si, že se dívá stejným směrem, jako on před vteřinou. Prase se zeptalo:
"¿Tienes hambre?"
Luboš byl ochromen svými myšlenkami; a právem. Komu tu zakručelo v břiše? Proč to prase mluví? Proč mluví italsky? Jak to prase mluví? Zakručelo v břiše snad jemu? Chutná to prase jako marcipán? Obědval dneska vůbec? Tolik otázek a tak málo času na odpovědi. Už už se chystal vyndat svůj kapesní mini gril, když si vzpomněl na radu, kterou mu tehdy dal jeho nadřízený, když ho do Nadace přibírali:
Občas se ti může stát, že se ocitneš v situaci, která prostě… nedává smysl. Není to nic častého, ale občas se to stane. Řádný výcvik ohledně toho tě ještě čeká, prozatím si jen pamatuj, že je potřeba proti tomu nebojovat. Prostě se… je třeba vžít do situace, jít s proudem.
… Ano, ano! Konečně mu to začalo docházet. Nachází se uprostřed anomálního jevu, to už mu došlo. Jít s proudem… to by znamenalo s tím prasetem… promluvit? Na střední chodil na hodiny italštiny, ale to už bylo dlouho. Nebyl si jistý, jestli to byl moc dobrý nápad, ale znovu si vybavil slova nadřízeného. Jít s proudem. Znovu nezaváhal a promluvil:
"Salut Mister cochon… uh. Du look très… tasty."
Prase se na něj podívalo. Poprvé si nepřipadalo jako ta nejprimitivnější entita v místnosti. Neznámá věc ve stínu místnosti se opět připomněla, tentokrát zakručením ještě hlasitějším. To znamenalo, že Luboš nemá takový hlad, jak si myslel, ale taky to, že je v docela velkém maléru.