Židovská díra


hodnocení: 0+x

Varování:

V následujícím příběhu se do značné míry vyskytuje téma sebevraždy.


Byl páteční večer a Žižkovská díra zrovna prošla zásadní změnou. Tajemnem zahalené moci řídící celou hospodu se z důvodů známých pouze jim, rozhodly po několika dekádách změnit Specialitu podniku. Něco takového by samozřejmě mezi zákazníky vyvolalo nekontrolovatelnou vzpouru, ať už by přesné detaily byly jakékoliv. Úprava tedy musela být zcela nepatrná, tak aby ji nikdo neměl šanci zaznamenat, což vzhledem ke stavu průměrného pravidelného uživatele Speciality, nebyl příliš obtížný úkol. Někdo si toho však přece jenom všiml.

Hugo se od většiny ostatních zákazníků chycených ve spárech Speciality odlišoval hlavně tím, že si byl nějakým způsobem schopný víceméně udržet zdravý rozum. Díky tomu si po nějaké době, co Žižkovskou díru objevil, znovu našel zaměstnání a přestože byl nevratně závislý na Specialitě podniku, stal se z něj relativně funkční člen společnosti. Lidé, kterým se tohle kdy podařilo by se dali spočítat na prstech.

Kvůli tomu však Hugo okamžitě poznal, že to co před týdnem objednal nebylo to, na co je zvyklý. Že to nebylo to, na čem se stal závislý, to kvůli čemu se vůbec obtěžoval s hledáním práce a vyděláváním peněz a to co se stalo smyslem celého jeho života. Bylo to velmi podobné, téměř nerozeznatelné ale nebylo to ono, nedalo mu to ten pocit pro který posledních pár let žil. A když ten tížený, velmi specifický pocit nedostal ani po třetí dávce, došlo mu, že už jej nejspíš nikdy nezažije. Byl zákazníkem Díry dostatečně dlouho na to, aby se ani neobtěžoval zjišťovat, co se vlastně stalo. Věděl, že barmani s největší pravděpodobností o ničem nemají ani tušení a k nikomu vyššímu by se nedostal. Někdo mu nadobro sebral celý smysl jeho života a v životě beze smyslu Hugo neměl žádný důvod zůstávat.

Nyní seděl na Imantě, opředý pod oknem o stěnu hospody, v ruce svíral pochybně získanou pistoli a v zamyšlení zíral na temný les hvězd nad sebou. Pomalu si vložil hlaveň do úst a jeho oči náhle zvlhly. Necítil lítost, věděl, že je to pro něj nejlepší možnost, jeho mozek se však návalu emocí neubránil. Opatrně položil na spoušť svůj rozklepaný prst a zatímco přemýšlel, kam se po smrti asi dostane, pozoroval skrz svoje zaslzené oči roztrojený Měsíc. Svaly v jeho ukazováčku se začaly pomalu stahovat.

Imantou se prohnala hlasitá rána.

První co Hugo ucítil byla překvapivě bolest v ruce, ve které před chvílí držel zbraň. Když otevřel oči, všiml si že zbraň leží dobrých 20 metrů od něj a že ruka, která ho začínala bolet čím dál víc, byla celá oslizlá. Pak mu došlo, že mu zbraň něco velmi silného a slizského vyrazilo z ruky před tím, než z ní stihl vystřelit. Až se konečně vzpamatoval a zvedl hlavu uviděl jak se nad ním s vražedným výrazem sklání tvoje máma.

"Myslíš, že mi můžeš přidávat práci, jenom proto, že máš zrovna deprese? Běž si ohodit mozkem třeba muchovku, ale nedělej mi bordel tady ty smažko."

Už to bylo několik let, co tvoje máma objevila tajemný portál, kterému obětovala svoji sklenici zavařených okurek a přibližně rok, co se, alespoň prozatím, vzdala svého cíle zničit svět. Uvědomila si, že její cíl je mnohem obtížnější, než původně myslela, a tak se prostě rozhodla dál existovat jako uklízečka v Díře a čekat, co jí život přinese. Když teď však pozorovala zničeného Huga, z nějakého důvodu si znovu vzpomněla na portál a něco ji napadlo.

"Proč se vůbec chceš zabít? Došly ti peníze na drogy?" pokračovala tvoje máma, než se Hugo zmohl na odpověď.

"To ne, ale ve výsledku to vyjde na stejno." zamumlal Hugo a začal se pomalu zvedat.

"A co takhle kdyby ses prostě nezabíjel?"

"Ó MŮJ BOŽE, PROČ MĚ TO JENOM NENAPADLO?"

"Nevím, protože jsi idiot?"

Hugo na tvoji mámu chvíli zmateně zíral a přemýšlel, jestli ho chtěla jenom znovu urazit, nebo opravdu nepochopila jeho sarkasmus. Než však stihl něco říct, tvoje máma pokračovala.

"Pojď se mnou, něco ti ukážu."

"Proč bych měl?"

"Máš něco lepšího na práci?"

Hugo svěsil hlavu a vydal se s tvojí mámou hlouběji do útrob Imanty. Po asi pěti minutách cesty to nevydržel a znovu promluvil.

"Kam, že to jdeme?"

"Pověz, co si myslíš, že se ti stane po smrti?"

"Vím já? Možná nic. Možná se dostanu do nějakého posmrtného světa, ve kterém bude zase stará Specialita podniku, nebo který mě přetvoří tak, abych ji už nepotřeboval. Dokud existuje šance, že můj život skončí nebo dostane nový smysl, tak to za to stojí."

"Hmm," tvoje máma se odmlčela a po chvilce pokračovala "víš co je to multivesmír?"

"To slovo jsem několikrát slyšel v díře, ale moc toho nevím."

"Inu, my se právě nacházíme v nějakém vesmíru, tomu slovu snad rozumíš. Ale tenhle vesmír, není jediný který existuje, je součástí ohromné skupiny dalších a dalších vesmírů. Některé jsou prakticky identické s tím naším, některé jsou jen drobně pozměněné, některé jsou diametrálně odlišné."

"Myslíš paralelní vesmíry?"

"Trochu, ale ne tak úplně. Tato skupina vesmírů, které jsme součástí tvoří podle všeho jen jeden z mnoha multivesmírů. Ten náš se celý točí kolem jedné takové roztomilé instituce, možná jsi o ní slyšel: Nadace SCP."

"Jak tohle všechno víš?"

"Hodně čtu. Navíc do Díry chodí kromě vás smažek kde kdo. Už takhle znám hodně… zvláštních… lidí."

"A jak tohle souvisí se mnou?"

"S tebou? Nijak, ale vydrž, za chvíli tě možná zaujmu. V našem multivesmíru určitě existují i taková místa, kde bys našel tu svoji starou Specialitu, nebo o čems to mluvil, ale ta by se hledala špatně a navíc by to byla nuda. Když už jsi byl odhodlaný se zabít, tak toho využijeme."

Hugo vypadal, že chce při zmínce o Specialitě něco říct, ale tvoje máma ho nenechala.

"Zábava je v tom, že vesmíry mimo ten náš můžou být doslova jakékoliv. Jakýkoliv vesmír si vymyslíš, takový existuje a pokud ne, vznikne okamžitě po tom co si ho představíš. Důsledkem toho je fakt, že všechny příběhy, knížky, seriály, filmy a tak dále, někde existují jako samostatné reality. Kupříkladu, někde tam venku je svět, ve kterém existuje postava krtečka a každý den dělá hovadiny se svýma kamarádama z lesa."

Hugo chtěl odpovědět, ale nezmohl se na nic víc, než: "Ok."

"Samozřejmě, dostat se ven z našeho multivesmíru by nemělo být možné, ale občas se to přece jenom někomu povede. A někomu se očividně dokonce podařilo vytvořit stálý východ. A jaká to náhoda, zrovna jsme dorazili."

Tvoje máma strhla známou plachtu, kterou na stěnu před sebou před více než deseti lety vrátila a rozzářila na cihlách kód, který si za tu dobu stále pamatovala. Zeď se rozestoupila a ona i Hugo došlápli na první ze 108 schodů. Místnost, do které se posléze dostali byla stejná, jak si ji pamatovala.

Hugo užasle hleděl na prstenec před sebou a začal ze sebe pomalu soukat slova.

"To je…"

"Východ." dokončila jeho větu tvoje máma. "Brána, která tě může dostat kamkoliv v celé existenci. A teď přijde ten drobný zádrhel. Jak jsem řekla, opustit multivesmír je extrémně těžké a postavit stálý průchod ven takřka nemožné. Kvůli tomu je tenhle portál prakticky neovladatelný, tím myslím, že se dá zapnout a to je tak všechno. Pokud do něj pak vsoupíš, dostaneš se na nějaké náhodné místo, které se odsud nedá pozorovat. A vzhledem k tomu, že to bude nejspíš v jiném multivesmíru, zpátky už se nikdy nedostaneš."

Hugo chvíli přemýšlel a pak se konečně zmohl na souvislou větu.

"A proč jsi sem brala zrovna mě?"

"Protože běžně nepotkávám lidi sekundu předtím, než se plánují zabít. Většina rádoby sebevrahů nakonec stejně nemají žaludek na to, aby to udělali. A nikdo kdo není plně odhodlaný ukončit svůj život by tím portálem nikdy neprošel."

"Proč? Vsadím se, že spousta lidí touží po novém začátku, někde úplně jinde a tenhle portál se zdá jako perfektní příležitost."

Tvoje máma si Huga chvíli nevěřícně prohlížela a když viděla, že to myslí vážně, pustila se do dalšího vysvětlování.

"Myslím, že si neuvědomuješ plný rozsah možností, které ti tahle věc nabízí. Ty nejzvrácenější představy tebe a všech lidí, co kdy kde existovali jsou někde tam venku reálné a tahle věc, tě může hodit přímo do středu jejich dění. Jediný způsob, jakým chceš touhle věcí projít je se zbraní v ruce, připravený se okamžitě po průchodu zastřelit."

Hugo si začal vybavovat ty nejhorší scénáře a naskočila mu husí kůže.

"Ale ano, taky ti to může poskytnout krásný prostor pro nový začátek." pokračovala tvoje máma, "Můžeš se dostat do těch nejfantastičtějších míst, jaké si umíš představit. Anebo se prostě můžeš zabít a vydat se na pospas teoriím o posmrtném životě. Upřímně, celkem mě zklameš, jestli to uděláš."

"Po té cestě a monolozích by to bylo docela trapné," přiznal Hugo, "řekl bych, že zkusím tu první možnost."

Tvojí mámě zajiskřilo jejích pět očí a radostně zvolala: "Odstup, roztáčím ruletu!"

Hugo udělal krok dozadu a tvoje máma přišla k prasklému tlačítku. Náhle se jí vybavilo přes deset let staré trauma, a tak odstoupila co nejdál mohla, dřepla si a delší ze svých rukou opatrně tlačítko zmáčkla. Z praskliny opět vystřelilo světlo, které ji tentokrát minulo a portál se začal probouzet k životu. Někde z hlubin budovy sem doléhalo mohutné hučení, pod vlivem kterého celá budova vibrovala. Po asi půlminutě se místnost otřásala tak silně, že se Hugo neudržel na nohou a spadl na zem. Tvoje máma měla se svojí ohromnou nohou se 48 přísavkami lehkou výhodu, ale i ona nakonec otřesy neustála. Chvíli po tom otřesy ustaly a místnosti zaplavilo ostré bílé světlo.

Hugo se zbraní v ruce, kterou si zároveň chránil oči před světlem se pomalu blížil k portálu. Tvoje máma ho užasle pozorovala. Těsně před světlem se zastavil a otočil se na ni. "Díky." řekl a vběhl do světla. Stejně jako kdysi před lety portál spokojeně zařinčel a po pár sekundách zhasnul.


Po probuzení ucítil Hugo na své tváři něco velmi chladného. Po chvilce mžourání po okolí si uvědomil, že leží na konci chodby nějaké promrzlé jeskyně. Pomalu se postavil na nohy, prohlédl si stěny kolem sebe a vydal se jediným možným směrem; chodbou vpřed. Netrvalo dlouho a dorazil na její druhý konec.

Ve stěně před sebou uviděl dlouhou obdélníkovou prohlubeň rovnoběžnou se zemí přibližně v úrovni jeho pasu. Z prohlubně vyčníval kus dřevěnného kola, které tvarově připomínalo ohromné kormidlo. Osa otáčení byla uvnitř prohlubně, asi 5 centimetrů od jejího okraje, kolem mělo kolo prstenec o průměru asi 20 centimetrů, ze kterého vyčnívalo 8 přibližně metr dlouhých ramen z nichž byly viditelné pouze 4, přičemž zbytek byl skrytý uvnitř stěny. Na horním okraji obdélníkového otvoru byly čerstvě ulomené rampouchy z čehož Hugo usoudil, že s kolem někdo nedávno otáčel. Netušil však, že to bylo teprve před pár minutami.

Vzhledem k tomu, že z jeskyně nevedl žádný východ a kolo bylo to jediné, co zde bylo, Hugo se zcela přirozeně rozhodl, že s ním zatočí. Postavil se mezi dvě ramena a jedno z nich oběma rukama chytl a začal tlačit. Kolo se však ani nehnulo. Když to zkoušel už dobrou minutu, rozhodl se změnit strategii. Postavil se k ramenu z druhé strany a vší silou s ním skubl směrem k sobě. Když si uvědomil, že se s kolem celou dobu snaží točit na špatnou stranu, bylo už pozdě. Kolo se s Hugovým škubnutím vychýlilo ze své osy a Hugo spadnul na zem. Z prohlubně začalo vycházet zelené světlo a kolo v ní sebou začalo prudce škubat ze strany na stranu.

Hugo ještě nebyl s jeho novým vesmírem plně integrovaný a kaskáda časových anomálií, kterou na místo nad sebou uvrhl, rozmetala jeho existenci po celé časové ose jeho nového domova dřív, než mohl mechanismus před sebou opravit. Hugo tak efektivně přestal existovat.


Tvoje máma zamyšleně hleděla na již neaktivní portál. Přemýšlela, proč vlastně chtěla vidět někoho jím projít a nakonec usoudila, že příležitost, která se jí naskytla byla jednoduše příliš speciální na to, aby si ji nechala ujít. Pomalu se zvedla a chystala se odejít. V tom ji srazila na zem ostrá bolest v oblasti hlavy, na kterou si za ta léta už zvykla. Aktuální záblesk se však znovu týkal portálu a k jejímu velkému překvapení jí sdělil i pár technických podrobností. Tvoji mámu by ani nenapadlo, že by jí záblesky o portálu kdy sdělily podrobnější informace, takže se o něco takového ani nepokoušela. Když si teď však uvědomila, co s nově získanými znalostmi dokáže dostala nápad. Její plán zničit svět se stal znovu relevantním.

Po měsíci intenzivní práce stála opět před aktivním portálem. Na ruce však nyní měla něco o čem byla přesvědčená, že ji bude schopné po průchodu vrátit zpátky. Pokud pracovala správně, bude zařízení na její ruce i po průchodu udržovat spojení s tímto vesmírem. Takové spojení však nevydrží déle než 15 minut, s tím že ji po této době automaticky vrátí zpátky, pokud se nerozhodne vrátit se dřív a neaktivuje přístroj manuálně. Stále zde bylo ohromné množství rizik jako například to, že tvoje máma neměla možnost svůj vynález jakkoliv otestovat a musela prostě doufat, že funguje. Dále to, že nevěděla, co se s ní stane po průchodu a fakt, že mohla skončit doslova kdekoliv z tohohle výletu rovněž nedělaly bezpečnou záležitost.

Poslední riziko ji ale taky nejvíc lákalo. Mohla skončit kdekoliv. Mohla najít cokoliv. Ty nejnebezpečnější a zbraně jí byly na dosah ruky. Stejně jako Hugo před měsícem, i ona nyní vstoupila do jasného světla.

Když se probrala, uvědomila si, že leží na zemi před neaktivním portálem. Napadlo ji, že ji portál dovnitř nepustil a začala se smiřovat s tím, že obejít jeho fungování asi přece jenom nezvládne. Pak si ale uvědomila, že leží na stohu desítek papírů, na kterých je popsaná výroba nějaké látky. Když si prohledala ještě kapsy, našla v jedné z nich malý papírek s poznámkou. Okamžitě poznala svoje písmo a po přečtení se jen zmateně podívala na stoh papírů pod sebou. Pak se jemně usmála, ujistila se, že sebrala všechny papíry, které se pod ní válely a vydala se po schodech nahoru. Příležitost, na kterou celá ta léta čekala, se jí podle všeho konečně naskytla.


« Únikový východ | Internarativní ruleta | ??? »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License