SCP-001-CS - SCP-CS Sandbox II

SCP-001-CS

"Zvláštní vydání! Zvláštní vydání!" oznamoval na Hlavním nádraží kamelot, jak mával z novinami, "Plzeňský čaroděj nemá slitování! Zvláštní vydání…"

"Ukaž," řekl Francin, zaplatil chlapci, jenž prodával noviny a za chůze začal v duchu číst:

"Dnes o páté hodině ranní se u Velkého Boleveckého rybníka v Plzni objevil podivný muž, který o sobě začal tvrdit, že jestli mu nebude v jeho přáních vyhověno, bude ničit města. Nejprve byl považován za blázna a pomatence, takže byli zavolání dva strážníci, aby tohoto potenciálně násilného muže odvedli, avšak když se k němu přiblížili, zmizeli v záblesku světla. Podivný muž poté vztáhl ruce k nebi, zařval, a do jedné minuty se začaly nad celou Plzní hromadit bouřkové mraky.

Tento čaroděj si přeje mluvit s prezidentem a říká, že jestli mu nebude do dnešního večera vyhověno, srovná Plzeň se zemí spolu se všemi jejími občany a následující dny bude pokračovat na dalších velkých městech do splnění jeho požadavku.

Veškeré pokusy o zastavení zatím selhaly, byly použity střelné zbraně, ale kulky jakoby se Čaroději vyhnuly, i granáty, které buď nevybuchují, nebo bouchnou moc brzy.

Čarodějovy projevy však přilákaly velké množství zvědavých očí z celého okolí, a to i přes zásahy povolané armády. Čaroděj, aby ukázal svou moc, jak sám řekl, začal stavět kolem sebe 'z ničeho' kamenné hradby, které pak zbořil, nechal poletovat ve vzduchu vyrvané stromy a vyvolal ohromné množství kulových blesků."

"A já jedu za ním," řekl si potichu Francin a pousmál se, pak složil noviny a přidal do kroku, aby se dostal včas na správné nástupiště.

Vlak už stál na místě. V čele sedmidílné soupravy se vyjímala parní lokomotiva řady 434.2. Francin, ještě před tím, než nastoupil, sáhnul si na krk a nahmatal skleněný náhrdelník. S klidem a s očekáváním prošel skrze vagon a pak se posadil na celkem nepohodlné dřevěné lavičce po směru jízdy naproti matce se dvěma malými dětmi, jimž mohlo být kolem 5 let. Bylo to tvrdé posezení, ale co se dalo čekat od vagonu třetí třídy.

Francin pohlédl z okénka a spatřil u sloupu stát muže v hnědém klobouku. Byl to nadační agent, jeden z mnoha, kteří se účastnili akce o zadržení "plzeňského čaroděje". Kupříkladu na vzdálenější zastávce stála v hezkém kloboučku agentka Zahrádková a Francin si byl jistý, že v jeho vagonu je někde agent Sedláček.

Výpravčí zapískal a vlak se dal s rachotem pomalu do pohybu. Byl krásný slunečný den, který ještě více ukázal svou krásu, když vlak opustil Prahu. Pohled na ubíhající krajinu s kopci, lesy, poli a loukami působil, jakoby bylo všechno v pořádku a nikdo neohrožuje životy mnoha lidí, což nebyla pravda. Právě Francin měl zadržet "plzeňského čaroděje" svým výtvorem, jenž mu v tu dobu visel na krku a jeho viditelná část se na slunečním svitu třpytila jako nejkrásnější drahokam, i když šlo jen o broušené sklo.

Francin byl vyučený sklář, který byl ve svém oboru tak zdatný, že jeho schopnosti sahaly až za hranici anomálií. Pomáhal mladé Nadaci se zadržováním nebezpečných objektů svými vlastními skleněnými výtvory. Takovou misí by běžně pověřili nějakého agenta se znalostmi zásahů v terénu, ale Francin uměl se svými výrobky zacházet tak, jako nikdo jiný, a přesně věděl, co od svých skleněných děl má očekávat. Podobal se v tom té matce naproti něj, která znala své děti lépe jako kterýkoli jiný člověk, neboť je životem provázela nejdéle.

"Jízdenky, prosím," prolomil zvuky jedoucí lokomotivy, které na člověka působily jako podivná ukolébavka, a hovory některých cestujících, které se týkaly převážně toho čaroděje z Plzně, svým hlasem konduktér, když rozevřel dveře do vagonu. Blížil se k místu, kde Francin seděl. Když už byl u něj, nejdřív požádal tu matku s dětmi o lístky, a ž poté se přesunul k Francinovi, avšak místo toho, aby jej požádal o jízdenku, položil prapodivnou otázku:

"Vyje černý měsíc?"

Francin se však nezdál tímto dotazem nijak znepokojen. Odpověděl: "Až jej král zkrvácí."

Matka se na ně nechápavě zadívala, ale po chvíli uhnula pohledem.

"Bojíš se, Francine?" zeptal se konduktér, jakoby se již dlouhou dobu znali.

"Strach bych tomu neříkal, Igore," namítl Francin a oslovil konduktéra jménem, "ale respekt opravdu mám." Konduktér byl ve skutečnosti agent Sedláček v přestrojení.

"To je ta věc?" zeptal se a ukázal na viditelnou část Francinova skleněného náhrdelníku."

"Je to tak."

"Jsi si vůbec jistý, zda to bude fungovat?"

"Jen napůl," pokrčil rameny Francin, "už jsem to zkoušel na nějakém na smrt odsouzeném zločinci."

"Jenže ten nebyl anomální," poznamenal agent a měl pravdu.

"Mělo by to vydržet o dost víc než kouzelníka. Navíc mohu stabilitu upravovat dle libosti."

"Jak myslíš, budu ti držet palce," řekl agent Sedláček a vydal se k odchodu do dalšího vagonu, ale když udělal krok, prudce se zastavil, otočil se vzad a s úsměvem, z něhož se dalo lehce číst, že na něco zapomněl, poprosil ještě Francina o jízdenku, kterou pak procvakl kleštěmi.

Francin si pročítal noviny a byl by čtením zaneprázdněn po celou cestu, kdyby jej i všechny ostatní cestující nevytrhnuly z jejich dosavadních činností zvuky bouřky. Když se podívali z oken, uviděli načervenalé mraky nad Plzní, které byly tak mohutné, že se téměř dotýkaly země. Čím blíže byli k plzeňskému nádraží, tím větší šero bylo, a vše se zdálo červenější než obvykle.

Na vlakové zastávce bylo teď veliké rušno. Lidé se hrnuli z vagonů, do vagonů a překřikovali se v různých jazycích. Francin pro jistotu schoval skleněný náhrdelník za košili, tak aby nebyl vůbec vidět, přecejen, lidé jsou všelijací a byla by to ztráta spíše pro kapsáře, než pro Francina. Pak se vmísil do tlačenice a snažil se nějak prorvat z nádraží. Doprava byla ten den v Plzni omezena, takže možnost jet elektrikou nepřidala v úvahu, musel jít tedy pěšky až k tomu rybníku.

Lidi na ulicích spěchali, každý na jinou stranu, takže do sebe naráželi. Ze stanice bylo vidět na Velký Bolevecký rybník, z nějž vystupovaly vysoké vodní sloupy a nad nimi se ve víru točily všemožné věci od nábytku po zvířata. Ozývalo se střídavé pištění a hučení a stovky blesků a rány Francina ohlušovaly a oslepovaly. I když se koruny stromů ohýbaly s náporem větru, Francin byl jakoby nedotknutelný, vítr mu jen trochu vískal ve vlasech.

Mluvení i křik lidí a i pláč dětí doléhal z ohromného davu u rybníka. Na pobřeží stála osamocená maličká postava, která máchala rukama. Možná křičela taktéž, ale nebylo ji slyšet. Lidé od ní stáli tak na vzdálenost 50 metrů. Tohle byl důvod jednoho z hlavních výzkumů, na který se Nadace hlavně v Americe zaměřovala, amnestika. Copak by šlo bez nich zachovat normální svět? Byly však teprve ve zkušební fázi. Že by je použili na tento dav, bylo teď nepravděpodobné. Tohle si budou lidé pamatovat asi ještě hodně dlouho.

Francin přistoupil k e třem strážníkům, kteří stáli nejblíže k němu. Ukázal jim nadační průkaz a požádal je, zda by jej mohli dostat až k Čaroději. Strážníci, sice překvapení, poslechli a udělali Francinovi cestu k okraji davu. Tam se jej zase někdo zeptal, jestli ten černý měsíc vyje.

"Až strážce se s ním utká," odpověděl Francin tentokrát jiným způsobem.

"Do davu jsme rozmístili malé experimentální kotvy a zatím se nezdá, že by si toho všiml. Je to spíš taková pojistka."

"V pořádku," řekl Francin, na chvíli se odmlčel a pak jen řekl, "držte mi palce."

V první kroku z davu mu zabránil pohled na svíjicí se trávu, ze které tekla nějaká modrá tekutina. Francin však sevřel pěsti a krok udělal. Tráva pod jeho nohama se měnila na obyčejnou, i když teď seschlou. Čaroděj jej probodl pohledem a pronikavým hlasem zařval: "Co tu děláš?"

Dav utichl, když slyšel jeho hlas. Francin se sice zastavil, ale pak mlčky pokračoval směrem k Čaroději.

"Řekni svůj záměr, nebo se vrať!" zařval znovu.

"Jsem tu kvůli tobě," zakřičel Francin. Jeho hlas byl oproti Čarodějovu velmi slabý, takže jej dav neslyšel. Čaroděj však ano.

"A co mi chceš? A proč se teď nesvíjíš v hrozných bolestech!?"

Na vzdálenost, kterou Francin právě ušel, bylo vidět, že Čaroděj si buď vykouzlil nebo poručil jídlo. Vedle něj pomalu kroužil talíř s pečenou husou, z níž si již Čaroděj utrhl jedno stehýnko, které teď držel, z poloviny snězené, v ruce.

"Chci tebe," řekl Francin ani se nesnažil křičet.

"Dál už ani krok, jestli nejsi prezidentův mluvčí!"

Francin však varování nedbal a šel dál, ba dokonce přidal do kroku.

"Zpátky!" křikl Čaroděj a mávl rukou, nic se však nestalo. Francin už byl ve vzdálenosti deseti metrů od něj.

Čaroděj položil stehýnko na talíř, který pak dopadl na zem i s husou a roztříštil se. Na jeho tváři bylo vidět zděšení. Začal ustupovat:

"Ne, to není možné!"

Francin šel dál.

"Stůj! Jinak zničím ten dav za tebou!"

Na tuhle hrozbu už Francin reagoval. Zastavil se a koutkem oka pohlédl na překvapené lidi. Chvíli se nikdo neodvážil promluvit.

Francin stál pět metrů od čaroděje. Věděl, že kotvy v davu nemusí fungovat. Mlčení prolomil Čaroděj, když vytáhnul nůž:

"Tenhle nůž jsem nevytvořil. Otoč se čelem vzad a jdi tam, odkud jsi přišel."

Francin musel jednat. Nahmatal skleněný náhrdelník a sundal si jej, stále ho však držel v ruce. Čaroděj na něj nechápavě a zamračeně zíral.

"Mám jeden pokus… Miluji tě, Marie" pomyslel si Francin, pak se napřáhnul a hodil náhrdelník po Čarodějovi.

Když vylétl náhrdelník z ruky, Francina odmrštil ohromný nápor větru a pak padl do bezvědomí.

Francin a Maryša se políbili:

"Dávej tam na sebe pozor," řekla Maryša.

"Pro to tebe platí to samé, i když tady je o dost méně anomálií," oplatil jí s úsměvem Francin.

"Udělám ti na oběd jahodové knedlíky."

"To budu převelice rád," nasadil si klobouk a vyšel ze dveří.

Ještě chvíli, než Francin nenastoupil do automobilu, si mávali, Maryša zavřela vchodové dveře, když už byl Francin v nedohlednu. Měla teď dům jen pro sebe. Rozhodla se ho trochu uklidit, měla s Francinem naplánovaný o víkendu nějaký výlet.

Chopila se tedy prachovky a jala se zbavit všechny rovné povrchy menšího nánosu prachu. Začala v prvním patře, kde měli ložnici. Nad postelí jim visel obraz z jejich svatby. Maryša tam měla na sobě překrásné bílé šaty s vlečkou, které se skládaly z vybělené košilky a volné sukně. Na hlavě měla věneček z bílých růží a jemný závoj. V ruce držela samozřejmě svatební kytici bílých lilií. Ženichovi to také jaksepatří slušelo. Sametově černý oblek s taktéž černým motýlkem úžasně kontrastovaly s jeho bílou košilí a s jejími šaty a také kyticí. Svatba se konala několik týdnů po té, co se Francinovi podařilo uvěznit Plzeňského Čaroděje, vědecky obyčejného ohýbače reality, do skleněného náhrdelníku, který od té doby nosil všude s sebou. Výjimkou byl právě svatební obřad a následné focení. Na takové fotce by se měli nacházet jen novomanželé, ne navíc nějaký zloduch, i když jen jeho mysl. Ohýbačova vůle byla stále silná i poté, co byla jeho duše násilím vytržena z jeho těla, a tak musel Francin každých několik hodin kontrolovat, zda se nezačíná Ohýbač vyprošťovat ze svého zajetí, a pokud ano, musel Francin rychle upravit tu nehmotnou část náhrdelníku silou své mysli. Nebyl nikdo, kdo by s tím skleněným vězením dokázal takto bravůrně zacházet.

Když zbavila prachu ložnici, pokračovala do dalších obytných prostor. Měli hezký domek s omítkou pískové barvy na předměstí. Na menší zahrádce jim rostly 4 ovocné stromy a pod nimi hezky symetricky uspořádané záhony se zeleninou. Předzahrádku jim místo plotu lemovaly zimostrázové keře. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v tom domě žil vysoce postavený nadační výzkumník se svou ženou - členkou Rady O5.

Maryša měla v plánu utřít prach ve většině místnosti, kromě podkroví a sklepa, protože tam to snad ani nemělo smysl. První patro měla brzy hotové a vrhla se na přízemí, kde byl obývák, jídelna, kuchyň a Francinova pracovna. Marie měla pracovnu v prvním patře.

Uvnitř Francinovy pracovny to bylo velmi útulné. Dřevěný lakovaný nábytek dodával pokoji pocit bezpečí a domova a fíkus u okna místnost krásně oživoval.

Francin si většinu práce nenechával doma. Své dokumenty o anomáliích míval uložené v Oblasti-91. Pracovnu tedy používal jen, když byl doma a potřeboval stihnout větší a složitější projekty, takže když byl hotov, zase si veškerou práci odnesl do na své běžné pracoviště v Oblasti-91 a doma nechával nepotřebné dokumenty nanejvýš přístupné pro nadační personál Úrovně 2. Dnes tomu však tak nebylo.

Na stole u otevřené knihy ležela tmavá papírová krabice ve tvaru krychle o straně délky asi 20 centimetrů zavázaná šňůrou. Maryša si jí všimla, ale zpočátku se zdráhala cokoli s ní dělat, otáčet posouvat a podobně. Ta krabice jí však zaměstnávala mysl:

"Že by si ji František zapomněl vzít do práce? Nebude vadit, když se podívám? Co v ní asi je…"

Už se chystala odejít, ale ta záhada s krabicí jí nedala pokoj:

"Jen nakouknu, přecejen František přede mnou nemá co skrývat."

Rozvázala špagát a nadzvedla víko. Bylo celkem těžké, Maryša si byla jistá, že krabice musí být ve skutečnosti třeba ze skla nebo z kovu a že papír je pouze jemný obal. V krabici byly zmuchlané noviny a mezi nimi uviděla Maryša pivní sklenici.

Trochu se zamyslela a chtěla zase krabici zavřít, když tu se sklenice začala sama plnit pivem. Marie jí vytáhla z obavy, že by se mohlo pivo třeba vylít a smáčet krabici. Když spatřila ten skvělý zlatavý nápoj, jakoby přímo načepovaný, s načechranou pěnou bílou jako sníh, která už už přetékala, a s mizejícími bublinkami pohybujícími se v pivu nahoru a dolu, které vypadaly jako malé dokonale vybroušené kousky topazu, dostala na to pivo chuť.

Přiložila sklenici k ústům a pila. Každým hltem chutnalo pivo lépe.

Francinova cesta automobilem do Oblasti-91 nestála za rozsáhlejší popis. Ubíhala klidně, nic neobvyklého se nestalo. Francin jen přemýšlel nad tím, co všechno musí dneska udělat a už takto z rána se těšil, až se vrátí za Maryšou domů.

"Nazdar, Franto," pozdravil z vozu vystupujícího Francina jeho kolega, "tady máš nějakou novou poptávku po skleněné nádobě pro SCP-009. To nějak stihneš."

"Doufám v to, Marku," odpověděl mu Francin, vytáhl z auta kufr a vydal se s Dr. Markem Kucherem do budovy Oblasti-91.

"Takže dneska máš odpoledne volno, že?" zeptal se Marek.

"Je to tak."

"Docela ti závidím."

"To ani nemusíš. S tím, co mám ještě před sebou to vypadá, že si budu muset vzít práci domů."

"Nemohl bych ti s něčím pomoci?"

"Podívám se, ale mám pocit, že ne. Navíc máš taky dost práce."

Marek doprovodil Francina k jeho kanceláře, kde se rozdělili. Francin si nechal v kanceláři kufr, oblékl si bílý plášť a šel se podívat do oblastní sklárny, což bylo místo, které hned po vlastní kanceláři v práci navštěvoval nejčastěji. Zde uložil již pracujícím sklářům nějaké nové pokyny, načež se znovu odebral na své předchozí stanoviště. Měl v plánu pokračovat na dárku pro Maryšu k jejich výročí svatby. Ten termín se nemilosrdně rychle blížil, na dokončení měl Francin už jen pár týdnů.

Šel si pro zavázanou krabici ve tvaru krychle potaženou tmavým papírem. Když ji nenašel na svém kancelářském stole, zkusil se podívat ke kufru ležícímu na židli. V šuplíku taktéž nebyla. Šel se podívat do auta, jestli ji nezapomněl tam, ale stále ji nemohl najít. Zapřemýšlel se a prošel si celou cestu, kterou procházel od chvíle, kdy ráno vystoupil z automobilu. Po krabici ani památky.

Protože Maryša měla velice ráda pivo, Francin se rozhodl, že jí vyrobí sklenici piva, která by poskytovala tolik litrů toho zlatavého nápoje, kolik by si kdokoli mohl přát. Fyzická část, tedy to, jak půllitrová sklenice vypadala, už byla hotová, jen funkce a výdej piva pořád nebyl stále dotažený do konce. Francin musel uchovávat ten dárek v krabici ze zvláštního skla tlumícího účinky sklenice. Francin ještě ani nezkoušel, co všechno to umí. V archivu své kanceláře měl pouhé výpočty.

Francin si šáhl na čelo a pak si promnul spánky: "Že já jsem ji nechal doma. Musím se pro ni vrátit, snad ji Maruš nenajde."

Sotva to dořekl, všechno kolem nějak potemnělo a začalo se ozývat hučení, jakoby někdo zapnul elektromotor. Někteří zaměstnanci vycházeli na chodbu s tím, co se děje. Hučení zvyšovalo svou frekvenci, až se změnilo v pištění. Bylo slyšet borcení zdí a dunění. Najednou se ozvala ohlušující rána silnější než výstřel z děla, a zároveň se zablýsklo světlo a všechny oslnilo. Na místě, kde dosud stála Oblast-91 zůstala jen nevelké množství trosek a opravdu veliká jáma v zemi. V okolí byly zlámané stromy jako po vichřici. Oblast-91 byla pryč.

Byla tma. V celé Oblasti-91 vypadla elektřina. Francin se zvedl ze země a několikrát si promnul oči, aby zjistil, zda je mám otevřené. Totální ticho se rozprostíralo po Oblasti, dokud jej nepřerušily
hlasy personálu, které povětšinou opakovaly tu samou otázku: "Co se stalo?"

"Co se stalo?" kladl si na mysl Francin, "Výpadek proudu? Závada v transformátorech? Výbuch v muničním skladu? Prolomení zadržení?"

Opatrně se zvedl ze Země. Zvířený prach jej dráždil v dýchacích cestách. Pokusil se našmátrat zeď, což se mu podařilo, a pomalu kráčel podél ní, s rukou na ni přitisklou. Musel dávat pozor, aby nezakopl o spadané kusy omítky nebo části ocelové konstrukce a světel.

Konečně uviděl v zatáčce zářit matné světlo a nějaké stíny postav. Přidal do kroku. Slyšel ustarané a překvapené hlasy, jakoby zjistili šokující příčinu toho, co se stalo nebo našli nějaký podivný důsledek.

U vysklených vchodových dveří stála skupinka zmatených vědců, které osvětlovalo podivně mdlé, ale přesto jakoby denní světlo. Některým z nich tekla z uší krev. Přistoupil k nim, aby se podíval, na co tak s překvapením hledí. Naskytl se mu šokující pohled:

Za prosklenými dveřmi byly rozpadající se zbytky širokých schodů. Tam, kde končily, bylo prázdno. Venku nebyly žádné stopy po okolí Oblasti-91. Všechno zahalovala jen neprostupná černota, tmavší než antracit. A přesto zde bylo světlo… Světlo odnikud.

Francin se musel podívat, co je dole a co nahoře. Beze slov otevřel dveře, což mu bylo oplaceno pouze nechápavými a částečně vyčítavými pohledy jeho kolegů. Rám dveří zavrzal, protože byla jeho konstrukce poškozena. Francin opatrně vyhlédl.

Nad ním bylo stejné černo jako všude kolem. A dole… hromada bílé pěny, pod kterou se občas zalesklo něco zabarveného do tmavě žluté až hnědé kvůli černému okolí. Každý by však poznal, že to bylo pivo. Moře piva. Podivné bylo, že se malé bublinky, které tvořily pěnu zdály velké jako talíře. Jakoby se na to Francin díval pod zvětšovacím sklem.

"Ne, to není možné… To…" Francin neměl slov, neboť si každou sekundou uvědomoval, že se dostal do největší noční můry, že tohle… je konec.

Zapotácel se a odstoupil od výhledu: "Ne, ne, ne, ne… To musí být jen sen. Zlý sen," ale nebyl.

Stejným způsobem, jak přišel ke dveřím, tak od nich odešel. Zastavil se za zatáčkou na hranici šera a tmy opírajíc se rukou a hlavou o zeď. Musel si v hlavě urovnat, co se stalo a co ho čeká.

"Někdo musel najít ten dárek a s největší pravděpodobností to byla Maruš," začal si pro sebe, "neměl jsem ho nechat doma, neměl."

"Pokud si dobře pamatuju, dostal jsem se s výrobou do fáze, kdy bylo potřeba pivo z něčeho vytvořit. Vyrobit něco z ničeho nedokážu ani já ani to, čeho jsem tvůrce."

"Před tím z toho ještě nikdo nepil, to místo, kde se pivo vytváří, muselo být prázdné. Musel se otevřít portál, respektive vstup. Výstup se nachází v půllitru a aktivuje se… přítomností ne… Pohledem? Ne. Ne. Naposledy, když jsem to upravoval, byl to dotyk"

"Půllitr se musel naplnit pivem, pokud místo, kde se pivo vytváří, bylo prázdné. Muselo se naplnit, otevřel se portál…"

"Proč se otevřel přímo v této Oblasti?" Co je tu?" jeho myšlenky utichly, ale pak mu to došlo:

"Jsem tu já," řekl nahlas a začaly mu kanout slzy.

Když na chvíli ustal jeho výkyv smutku, zase pokračoval v přemýšlení:

"Vzalo to, co jí bylo nejmilejší. A s tím i celé okolí. Aby bylo více piva."

"Je jisté, že to jsem já. Dá se ověřit, ano. Stačí definovat střed zmizelé části Oblasti. To, co je ve středu, je to, co milovala nejvíce."

"Ach, Marie…"

Nějakou dobu se nehýbal a mlčel, přičemž se sám sebe ptal, co má udělat teď.

Zvedl hlavu, když na to přišel. Odhodlán pohlédl do temné chodby a vyšel k nejbližším dveřím. Byly zamčené. Zkusil otevřít druhé dveře, které naštěstí již zavřené nebyly. Šmátral po naporsto tmavé místnosti, dokud nenašel tužku a papíry. Odtud odešel do další místnosti, kde hledal dál. Našel jen papíry. Následující dvoje dveře byly zamčené, třetí dveře vedly do kanceláře s oknem. Konečně se zde vyskytla změna světla v podobě šera oproti husté tmě v chodbách. Na zemi, ležela rozbitá váza s květinami, kterí již nespatří světlo světa. Francin v této místnosti našel kalamář a pero. To si vzal a pokračoval dál, avšak nikoli do jiné místnosti, ale hlouběji do budovy strašidelnou chodbou.

Přišel na křižovatku se třemi železnými dveřmi s nápisy. Na stropě svítilo nažloutlé nouzové osvětlení z dieselového generátoru. Každé dveře vedly do určité části budovy, která zadržovala anomálie. Jedny vedly mezi obyčejné anomální artefakty, které bylo možno zavřít do trezoru. Druhé a třetí vedly k tomu, co se může hýbat. Protože bylo možné tyto dveře otevřít pouze za pomocí elektřiny a generátor je nepoháněl, byly pevně zavřené. Skrze ně cesta nevedla.

Francin se již chystal odejít, když si všiml vymontovaných mříží. Rozhlédl se, aby zjistil, kde se tu ty mříže vzaly. Ve výšce tří metrů se nacházela díra směřující do ventilační šachty o rozměru přesně takovém, aby se jím mohl Francin protáhnout. Posunul si pod ventilaci stůl a skříň, po nichž vystoupal až k zející díře podobné dychtivě otevřeným ústům.

Nejdřív tam strčil hlavu, pak ramena a nakonec celé tělo a už se plazil zaprášenou ventilací. Vnitřek byl jen mírně osvětlen žlutým světlem, které vycházelo ze žárovek stejných jako ta na křižovatce. I když se v místnostech pod ním nacházela různá SCP třídy Euclid, nezdálo se zprvu, že by tam nějaká byla. Avšak po asi deseti metrech od vstupu do šachty zaslechl pomalé těžké kroky pod ním. Brzy se mu naskytla příležitost se podívat, co se dole nachází, neboť nedaleko před ním byl otvor bez mříží, které byly odstraněny stejným způsobem, jako u díry na křižovatce.

Na chodbě pod nezamřížovanou dírou se promenádovala jakási kreatura se zavalitým tělem a čtyřmi krátkými tlustými končetinami. Bylo to zvrásněné, mělo to malá chlupatá ouška a z obličeje tomu visely dva stužkovité výrůstky sahající skoro až k zemi. Vysoké to bylo asi metr a půl.

"SCP-809…" zamumlal Francin.

Francin se teď musel dostat přes tento otvor. Nejdřív se připlazil tak, aby měl nad ní hlavu i ramena. Pak natáhl ruce na druhou stanu přes díru, opřel se a přitáhl se. Takhle to několikrát zopakoval, než se přes tuto díru dostal. Pak se pokusil ztišit svůj běžný posun šachtou, musel však zpomalit.

Toto prolézání bylo opravdu nepříjemné. Nejen že ho bolely končetiny a tvrdé stěny šachty tlačily na jeho tělo, jakoby byl zavalený kamením. K tomu se připojovaly obavy z toho, co se nacházelo pod ním, protože čím dál od vchodu do šachty byl, tím více prapodivných zvuků slyšel, a protože znal citoslovce všech anomálií zavřených v Oblasti-91, děsilo ho, kolik se jich dostalo ze své cely, nebo se o to pokoušelo.

Konečně se dostal k cíl i své cesty ventilací. Nacházela se zde křižovatka ve tvaru T a šachta vedoucí kolmo vzhůru na střechu, kam se chtěl Francin dostat. Avšak radost ho brzy přešla.

Věděl sice už předtím, že ve ventilacích se nacházejí mříže, ale jakoby na to zprvu zapomněl či doufal, že tomu tak v tomto případě nebude a že to něco odstranilo mřížoví i na tomto místě. Avšak cesta byla zablokována minimálně párem mříží a jednou vrtulí, která by vháněla dovnitř vzduch, kdyby byla zaplá.

Otočit se nemohl, takže couval zase celou cestu zpátky, což bylo opravdu nepraktické a to hlavně, když se dostal k otvoru nad SCP-809.

"TŘÍSK!" ozvalo se, jak se padající skleněný kalamář z Francinovi kapsy roztříštil o tvrdou podlahu zrovna vedle SCP-809.

"Tam je!" zakřičelo SCP-809 svým bublavým a skřípavým hlasem. Tento výkřik mu byl opětován zavytím a zapištěním a rychlými kroky. Francin musel se musel dostat co nejrychleji odtud.

SCP-809 stále křičelo, že je tam, a ukazovalo svým hnusným tlustým prstem nahoru na ventilaci. Francinovi už bylo jedno, že jeho rychlé prudké pohyby se ozývaly celým zařízením. Překročil díru a pokračoval k výlezu. Protože couval, naskytl se mu pohled na to, co po něm šlo. Z otvoru, který před chvílí přelezl a od něhož se nacházel asi jen pět metrů vykoukl černý kulatý obrys se žlutými tečkami na místě očí. Instinktivně si zacpal uši a nezastavoval ve svém postupu šachtou.

Ta černá věc otevřela dokořán svou dosud nezpozorovatelnou tlamu, z níž vycházelo sytě zelené světlo, a kterou lemovala řada stovky maličkých, ale ostrých zoubků. Šachtou se začalo rozléhat tlumené syčení, které se stupňovalo do hlasitého praskání podobného sypání písku. S kombinací s prázdným symetrickým dutým kovovým prostorem šachty to trhalo uši.

K tomuhle zvuku se přidala rychle se zvyšující teplota, jakoby se šachta změnila v pec. Francinovi začal stékat horký pot z tváří, když konečně ucítil volný prostor za koncem ventilací. Ještě se párkrát posunul a pak se nechal sklouznout svou vahou až ven po hladké stěně ventilace. Neváhal však a hned, jak dopadl na křižovatku celý odřený, se tekl co nejdál od té pekelné díry.

Celý uřícený doběhl k výzkumníkům, kteří stále pozorovali ten prapodivný výhled z prosklených vstupních dveří a dohadovali se, co se stalo a co mají dělat. Francin se jejich hovory nezdržoval a jednoho z nich se otázal, zda nemá kalamář.

"Co se vám stalo, pane Novotný?" zeptal se ho mladší výzkumník když přišel s novým kalamářem.

Francin si promnul oběma rukama obličej: "Zaútočily na mě asi 3 SCP objekty, když jsem prolézal ventilací."

"Proč jste tama, pro pána, lezl?"

"Potřebuju se dostat na střechu, ale nemám čas na vysvětlování. Kdyžtak tam za mnou později přijď." A vydal se do nejbližší kanceláře s oknem.

V této kanceláři otevřel okno a vylezl na jeho římsu, pak začal přelézat z jednoho okna na druhé. Mimo budovu Oblasti-91 nefoukalo. Nebylo ani možné říct zda je tu teplo či chladno. Bylo to vše takové nijaké. Pod ním se lesklo jezero piva, v němž se nejspíš všichni rozpustí.

Po nějaké době se dostal k žebříku, za což byl rád, neboť ho z toho přelézání již strašně bolely ruce. Než se vydal na střechu Oblasti, několik minut odpočíval zapříčený na žebříku, ale pak vyšplhal. Střecha Oblasti byla plochá. dalo se na ní pohodlně procházet. Francin se usadil u jednoho z komínů, kde začal psát za pomocí právě těch pomůcek, které získal. Když byl hotov, chvíli počkal, než inkoust zaschne, pak popsaný papír zmuchlal a vyhodil jej co nejvýš do vzduchu. Zmačkaný zpráva zpomalovala až nakonec zůstal viset ve vzduchu pár desítek metrů nad střechou.

Pak se dotknul svého skleněného náhrdelníku. Cítil v něm ohýbačovu přítomnost. Naposledy zabezpečil a obnovil vězení tohoto šperku, pak si jej sundal a zahodil do vzduchu stejně jako papír. Náhrdelník též zpomalil a pak už jen tak levitoval.

Francin se posadil a opřel se zády o cihlový komín:

"Miluju tě, Marie. Budu na tebe myslet do poslední sekundy mého života."

Maryša zatočila pořádně klikou.

Uběhl již měsíc od tragického zmizení Oblasti-91 a dosud nebylo známo, co jej způsobilo.

Maryša nasadila na okraj gramofonové desky opatrně jehlu.

Po Oblasti-91 zůstala jen rozměrná prohlubeň a pár okolních budov, které však byly velmi poškozené tlakovou vlnou neznámého původu a jejich statika byl narušena natolik, že byly srovnány se zemí. Jejich zdivo bylo použito na částečné zasypání toho velkého kráteru.

Z gramofonu začala vycházet příjemná jazzová hudba, vhodná na tento teplý letní večer.

Oblast-91 stávala v nezastavěném regionu, takže pochopitelně nebylo moc očitých svědků. Jen asi deset výzkumníků a jakýsi náhodný kolemjdoucí.

Maryša naklonila půllitr do vodorovné pozice.

Svědci však neuvedli, kromě přesného průběhu události, nic převratného. Nejdřív pokles množství světla doprovázené hučením, pak zvyšování frekvence toho zvuku a nakonec ostré světlo a velice silná rána, jejíž zvuková vlna lámala větve stromů, narušovala budovy, poškozovala sluch a vyplašila všechno zvířectvo v okolí dvou kilometrů.

Zlatavý nápoj harmonicky tekl ze sklenice a tlumeně narážel na dubové dřevo.

Po přezkoumání bylo usouzeno, že zdroj tohoto zmizení se musel nacházet právě v Oblasti, přímo v epicentru. Dále bylo zjištěno, že příčinou tohoto zmizení muselo být otevření portálu.

Praskání a šumění malých bublinek znělo konstantně se zvukem gramofonu. Hladina stoupala.

V Oblasti-91 se však v té době nenacházel nic, co by mohlo něco takového způsobit.

Hladina sahala už dvacet centimetrů od okraje. Gramofonu docházel dech, takže Maryša položila sklenici na židli a šla znovu zatočit klikou.

Ztráty byly obrovské. Od schopných zaměstnanců včetně samotného ředitele Dr. Novotného, přes 50 anomálních objektů tříd Safe a Euclid, až po důležité dokumenty týkající se původu SCP, historických záznamů a dokonce postupu výroby speciálního zadržovacího skla.

Gramofon už zněl zase krásně. Maryša přistoupila k neckám, nabrala si trochu jejich obsahu do dlaně a ochutnala. Byla potěšena skvělou chutí.

Nadace byla velice negativně zasažena touto událostí, lidé truchlili, ale měli zároveň jakousi naději. Snad v každé Oblasti se o tom vášnivě mluvilo, jakoby takové debaty mohly celou Oblast-91 navrátit i s veškerým jejím obsahem zpátky.

Maryša si rozvázala drdol. Na jejích krásných dlouhých hnědých vlasech se třpytila záře zapadajícího slunce.

Nikdo si však nespojil dvě události; právě ve chvíli, kdy Oblast-91 zmizela, totiž našla Maryša půllitr v podivně zabalené krabičce ve Francinově pracovně u nich doma.

Maryša se začala svlékat. Postupovala odshora a končila dole u nohou. Nejdřív černá lehká blůzka, pak sukně barvy hořké čokolády a konečně spodní prádlo. Boty si sundávat nemusela, protože již byla bosá.

Po nalezení půllitru se v Maryše probudil nadační duch, toužící po zadržení anomálních objektů. Takže půllitr se dostal až na seznam anomálních objektu se Speciálními Zadržovacími Procedurami, konkrétně na stopadesáté pořadí.

Maryša pozvedla svoji ladnou nohu a smočila ji v koupeli. Tělem jí projel chlad. Koupel byla opravdu studená. Naštěstí bylo léto.

Ten půllitr se stal jednou z mnoha anomálií. Pro běžní oko nebyl nijak zajímavý.

Maryša stála již jednou nohou v neckách. Tak zvedla i tu druhou a také ji ponořila. Na své holé jemné kůži cítila lehkou pěnu.

Ale právě Maryše záleželo na té sklenici. Byla členkou Rady O5, nikoho nepřekvapilo, že si brzy po zařazení začala půllitr půjčovat. Nakonec se sama dostala do jeho Speciálních Zadržovacích Procedur: "SCP-150-CS je momentálně pod ochranou [VYMAZÁNO]," respektive pro vyšší úrovně "O5-█," a pro ty nejvyšší "O5-8."

Maryša skrčila nohy a opřela své ruce o okraj necek: "Ach," vydechla, jak se její tělo nořilo každou chvílí do hlouběji do té studené koupele. Její tep se zrychlil a dostala husí kůži.

Právě kouzelný půllitr jí pomohl se vyrovnat se ztrátou jejího milovaného manžela. Ačkoli od chvíle, kdy se událo zmizení Oblasti-91, nosila výhradně černé oblečení, nikdo si však nedovolil ji nazvat černou vdovou, tak se oddávala slastem z piva. Jakýmsi podivným způsobem, den co den, byla tím půllitrem posedlá.

A už Maryša seděla v neckách. Koupel osvěžovala jako letní vítr.

Ale nebyla by to ona, kdyby se nepodělila se svým potěšením s ostatními. Stejně jako rozdávala radost svým kolegům i podřízeným, tak se rozhodla sdílet i požitky z půllitru, který dával až neobvyklé výtečné pivo.

Maryša se uvolnila. Opřela se o stěnu dřevěné vany a nechala, aby se jí koupel rozlila ještě dál po těle.

Sestavila tedy ze svých přátel kolegů jakýsi Klub vyznavačů piva. Scházeli se každou neděli večer v jednom podniku ve městě, kde Maryša bydlela, nedaleko od místa, kde před tím stála Oblast-91.

Natáhla se pro půllitr, který stál, po okraj plný piva, na židli, na jejímž opěradle byly rozprostřeny i Maryšiny šaty.

Klub měl dvanáct členů. Byli to vysoce postavení nadační vědci, nějací členi Etické komise a dokonce i vedoucí Úderných Jednotek.

Maryša se napila z půllitru. Nemohla se chuti toho lahodného zlatavého nápoje nabažit.

Většinu času strávili v tom Klubu povídáním si a pitím piva. Tyto schůzky sloužily pro účinné odreagování se z práce nebo prostě běžných životních starostí. Majitel podniku jim tam dokonce na každý nedělní večer rezervoval stůl.

Pak pozvedla půllitr nad hlavu a naklonila jej.

Maryša však nedokázala přesvědčit nikoho ze členů Rady, aby přišel na takové setkání taky. Radě O5 se takové chování úplně nezamlouvalo, ale nikdo neměl to odhodlání něco s tím dělat. Vždyť šlo jen o neškodnou anomálii. Co by se mohlo stát?

Pěna jí stékala po vlasech jako bílé okvětní lístky slivoní po bublající luční říčce. Byla sobota.

"Kazimíre, prosím tě, podal bys mi brýle? Jsou támhle na kraji stolu," ukazovala tím směrem Milada.

V toto nedělní odpoledne probíhal jako vždy sraz klubu vyznavačů piva. Maryša přinesla za tu dobu, co se tyto srazy konaly, již mnohokrát zmíněný půllitr a nalévala z něj ostatním členům klubu.

Teď si vykládali jeden přes druhého, každý slyšel jen to, co chtěl, a toho, koho chtěl.

Petr upozornil Kazimíra právě zabraného do rozhovoru s Tomem a Honzou: "Miluš po tobě něco chtěla."

Brýle s kovovými obroučkami a kulatými čočkami ležely zrovna u Kazimírova loktu. Jakmile byl Petrem upozorněn, přestal v debatě o kvalitě určitého druhu dřeva a opatrně pozvedl brýle.

Stůl byl přeplněný nejen nádobím. Samozřejmě 13 sklenicemi z dvacetidílného setu, každá sklenice měla v sobě jiné množství piva podle toho, jak moc a jak rychle který ze členů upíjel. Pak několik misek oříšků, na páru talířků ještě nedojezený dortík a čtyři šálky kávy na podšálcích a k tomu tedy i cukřenka. Dále solnička a pepřenka, která však měla na stole permanentní místo, neboť v této místnosti se pořádaly různé hostiny, sladké i slané, průměrně jednou za dva dny, takže uklízet tuto drobnost bylo naprosto zbytečné. I různé ubrousky se tu a tam povalovaly po stole. A nakonec i brýle, které však teď Kazimír opatrně zvedal za jednu stranici.

"Tady," oznámil Kazimír, když Miladě brýle podával. Postarší Milada, dlouhodobá členka a ředitelka archivářského nadačního oddělení, už dopředu děkovala za ty brýle, jak se natahovala ke Kazimírově ruce.

Podivná náhoda tomu chtěla, že přímo pod místem v prostoru, kde mělo dojít k tomu nevýznamnému předání brýlí, kterému by jinak nikdo nekladl váhu, se nacházel právě kouzelný půllitr. Kazimír upustil Miladiny brýle o desetinu sekundy dříve, než měl, a ty se se žblunknutím, které upoutalo pozornost jen tří dalších členů klubu, Vojtěcha, Karla a Heleny, potopily do té opojné zlatavé přijemně vychlazené tekutiny s pěnou na hladině.

"Jejda," ujelo Karlovi, ačkoli byl pouze pozorovatelem této malé nehody.

Mírně znepokojeného Kazimíra uklidnila Milada slovy: "V pořádku, to se občas stává. Však to vytáhnem."

Olga však utrousila mírně rýpavou poznámku: "Nechci vám kazit legraci při vytahování brýlí z piva, ale ony nějak zmizely."

Na tohle už reagovala většina členů a překvapené a zvědavé pohledy se začaly snášet na tu slavnou sklenici.

"No fakt! Jsou vážně fuč!" prolomil tiché mumlání ostatních Karel.

"Tohle se mi nezdá…" zvedl Petr ze stolu půllitr a podíval se na jeho obsah proti světlu. Po brýlích nebylo ani památky.

"Marie? Ty víš, co se stalo?" zeptal se za všechny Jan.

Maryša oblečená v černém se však dívala na půllitr taky jako na zjevení: "Nemám ponětí."

"O tomhle ses nezmiňovala! Musela jsi s tím něco udělat!" obvinil Maryšu Radovan.

"Tohle se mi ještě nikdy nestalo, přísahám," obhajovala se Maryša.

"Nespadly snad někam jinam?" tázala se Helena.

"Ne," odvětil Kazimír, "na vlastní oči jsem je tam viděl spadnout."

"A navíc se ozvalo žblunknutí," dodal Vojtěch.

Karel se chopil ubrousku, aby si utřel něco co mu stékalo po tváři z vrcholku hlavy, ale přerušila ho Nela, nejmladší členka klubu: "Kájo? Co se ti to vyrazilo na temeni?"

Karel si volnou rukou ohmatal hlavu. Přímo na vrcholu našmátral něco mokrého, vcelku hladkého, co nešlo přirovnat k jakémukoli tvaru, který si v tu chvíli dokázal Karel představit. Po jeho všemožně trčících hnědých vlasech mu stékaly krůpěje piva až na jeho bradu, odkud mu pár kapek dopadlo do klína.

"Je to nějaký papír," poznamenala Olga.

"Jaký? Já nevidím!" lamentovala Milada.

"Ukaž," řekl mírně Petr a vzal zmuchlaný papír. Opatrně jej rozmotal, "jakási zpráva," a začal nahlas číst:"

"Pokud jste nalezli tuhle zprávu, znamená to, že výstupem, který se nachází na dně sklenice o objemu 0,5 l, prošlo něco skrz a navrátilo něco o přibližně stejné hmotnosti zpátky do normálního světa. To něco je právě tento papír. Ta sklenice, o které jsem se zmínil výše, se spontánně zaplňuje pivem. Nesmí se z ní za žádnou cenu pít! Ten, kdo z ní pije, tomu se ztrácí jeho věci a to, na čem mu záleží. Její prvotní aktivace zapříčinila přesunutí Oblasti-91. Podepsán Dr. František Novotný dne-" nedočetl, protože jakmile Maryša uslyšela jméno svého zmizelého manžela, vytrhla Petrovi z rukou tu stránku s částečně rozmazaným inkoustem nasáklou pivem. Vypadala takto:

Pokud jste nalezli tuto zprávu, znamená to, že výstupem, který se nachází na dně sklenice o objemu 0,5 l, prošlo něco skrz a navrátilo něco o přibližně stejné hmotnosti zpět do normálního světa. To něco je právě tento papír.

Ta sklenice, o níž jsem se zmínil výše, se spontánně zaplňuje pivem. Nesmí se z ní za žádnou cenu pít! Ten, kdo z ní pije, tomu se ztrácí jeho věci a prostě to, na čem mu záleží.

Její prvotní aktivace zapříčinila přesunutí Oblasti-91.

Podepsán Dr. František Novotný dne 22. května 1926 v Oblasti-91

Hlídat. Zadržet. Chránit.

PS: Má drahá Marie, jestli tohle čteš, jsem již nejspíš mrtev. Je to má chyba. Měl to být dárek pro Tebe k našemu výročí svatby. Neměl jsem to nechávat doma. Neměl jsem zapomenout. Nebylo to ještě hotové. Promiň mi to, prosím. Miluji Tě.

Když Maryša dočetla, začaly jí kanout slzy po tvářích. Dalo by se říct, že jí milovaný manžel umřel po druhé. Teď už jí zbývalo jen pramálo naděje, že Francin stále žije, což bylo spíše už jen zbytečné nepodložené doufání. Vždyť od zmizení Oblasti-91 uběhlo již tolik týdnů.

"Co se tam píše? Ukaž," žadonila Nela a Karel, ale brzy toho nechali, když si uvědomili, že Maryša se teď utápí v smutku.

Miroslav, který byl ze všech těch lidí nejvyšší už stihl, hledíc Maryše přes hlavu, celý ten dopis přečíst. Začal Maryšu konejšit: "Ach, Marie, je mi to tak líto," a hladil ji po rameni, "upřímnou soustrast."

Část těch lidí, co neměli příležitost si dopis přečíst celý upínali na Maryšu překvapené a ustarané pohledy. Brzy se dali do řeči o tom, co slyšeli od Petra, když četl ten dopis.

"Slyšeli jste, ne?" zeptal se po chvilce nahlas Radovan. Musíme tu sklenici zničit, aby už nikomu neublížila."

Vojtěch ale oponoval: "Nemůžeme to prostě zničit, je to vodítko, které nám může pomoci se vypořádat s budoucími problémy."

A Jan dodal: "Ano, jsme Nadace. Musíme hlídat, zadržet a chránit, ne ničit."

Radovan povolil: "Uhhh… Dobře. Tak co teda máte přesně v plánu?"

"Pokud se nepletu, ta sklenice je již zařazená do seznamu," poznamenal Tomáš, "Nebude tedy problém vytvořit lepší Speciální Zadržovací Procedury s ohledem na to, co teď víme a…" otočil se k Maryši, "Je nám opravdu líto tvé ztráty a nebyl to jen tvůj manžel, ale významný nadační zaměstnanec, přítel a kolega."

Všichni souhlasně pokývali hlavou.

"Zítra ráno se sejdeme na poradu," rozhodl Vojtěch, "Olgo, prosím, zeptej se krčmáře, jestli nemá někdo na zítra zarezervovaný tento náš stůl. Jestli ano, porada se bude konat v některé z Oblastí, jestli ne, tak se zítra setkáme tady."

Olga se vydala za majitelem podniku.

"A také už nesmíme pít… z toho půllitru," řekla Milada.

"Ano," utřela si slzy Maryša, "už z něj nebudeme pít. Nikdy."

A bylo rozhodnuto. Olga pak přišla s tím, že se můžou sejít tady i zítra a pak se ještě chvíli utěšovali, nikdo se však ten večer už nezasmál. Tohle bylo vážné téma i pro Karla, který byl vášnivým vtipálkem. Ukončili sezení netradičně bez posledního přípitku na dobrou noc.

U Maryši měl jako obvykle půllitr zůstat, zítra by ho přinesla na to domlouvání. Ten večer však ještě nevěděla, co na ni i její přátele čeká zítřejší pondělí.

Maryša se probudila, protáhla se, podívala se na své ruce a přemýšlivě se poškrábala na zátylku. Venku byl krásný východ slunce.

"Konečně," řekla s úlevou a podivným zabarvením v hlase, které značilo, že něco chystá.

Neobtěžovala se ustlat si postel, jako to dělávala každé ráno. Neobtěžovala si učesat své krásné, ale po ránu rozcuchané vlasy. Neobtěžovala si ani vyčistit zuby, místo toho prostě vstala, nějakou dobu se přeslékala před zrcadlem do oblečení, které patřilo Francinovi, načež šla do kuchyně, kde si dala panáka vodky na spravení chuti. Své probouzení zakončila návštěvou koupelny.

Vzala peníze na autobus a klíče. Smála se, když za sebou zamykala dveře od domu a mnula si ruce, jak vycházela na chodník. Kouzelný půllitr si s sebou nebrala.

Maryša se probudila, protáhla se, podívala se ven a uviděla šedivou oblohu a vstala.

"Dneska je ta velká porada," řekla s očekáváním.

Ustlala si, jak to dělávala každé ráno, otevřela na chvilku okno, aby vyvětrala, zašla si do koupelny, kde s mimo jiné vzorně učesala své krásné dlouhé vlasy. Když byla hotova, odešla se přeobléknout a nasnídat. Byla zvyklá, že ráno pila z půllitru, ale dnes jí musel stačit pouze šálek kávy. Žádné pivo, které bude od teď pít, už nebude chutnat tak dobře jako ten nektar z kouzelnéí půllitrové sklenice. Dnešní snídaně nebyla tak dobrá jako obvykle.

Vzala peníze na autobus, půllitr v kovové vodotěsné krabičce, ale klíče ne a ne najít: "Vždyť si je nechávám pověšené na hřebíčku vedle dveří," říkala si, "kde jen jsou?"

Maryša vešla do restaurace rozhodným krokem, v rezervované místnosti už na ni všichni čekali.

"Ahoj, Marie, už na tebe čekáme. Myslel jsem, že dojdeš…" nedořekl Jan. Bylo to jednak proto, protože si všiml, že má Maryša na sobě mužské šaty a jednak proto, že za Maryšou zmizely dveře, načež se ozvalo, jakoby někdo zahrál akord D moll na harfu.

Maryša se jich musela zbavit. Jestli vědí to, co půllitr dělá, určitě by přišli na to, co se jí stalo.

Petr právě seděl nejblíže k Maryše. Ani nemrkl a už byl pryč.

"Co se to jen děje?" bědovala Maryša.

Maryšu z jejího zoufalství vytrhnulo zvonění telefonu, který stál na stolku v obývacím pokoji. Už tři čtvrtě hodiny se snažila dostat se z domu. Nemohla najít nejen klíče od svého domu, ale ani žádné jiné. Okna se nedala otevřít ani rozbít, hlína z květináčů se nesypala, byla jakoby z kamene, trhání listů znělo jako trhání textilu a obrazy na zdi se měnily pokaždé, co kolem nich prošla.

Ani s časem si nebyla jistá, protože všem hodinám v domě chyběly ručičky.

Telefon zvonil.

Maryša přestala v zoufalém hledání čehokoli, co by jí mohlo pomoci a přistoupila k telefonu.

Telefon opravdu zvonil.

Opatrně ho zvedla: "Haló?" zeptala se. Zkoušela si už předtím zavolat, ale telefon nefungoval.

"Dobrý den, omlouváme se za způsobené nepříjemnosti, ale musíme vám oznámit, že chyba není jen na naší straně."

Maryša ten hlas poznala: "Petře?! Jsi to ty? Co se stalo?"

Hlas však na tyto otázky neodpovídal: "Potřebujeme, abyste s námi spolupracovala, paní Novotná. Kývněte, prosím, na znamení toho, že jste mi rozuměla.

Maryša byla v rozpacích. Co se to jen stalo? Petrův hlas z druhé strany telefonu zněl tak jasně. Jakoby všude kolem byla tma a sníh a chlad a uprostřed této pustiny na malém kopečku osvětlovalo zlaté světlo místečko s roztátým sněhem, na němž se zelenala tráva. Rozhodla se kývnout.

"Skvělé," ozvalo se z druhé strany telefonu, "je potřeba, abyste dělala přesně to, co vám říkám a na nic se neptala."

"Dobře…" řekla zmateně Maryša.

"Vezměte s sebou, tento telefon do kuchyně."

"Vždyť kuchyně je moc daleko! Kabel tam nedosáhne!"

Ale hlas se nenechal odbýt a prostě příkaz zopakoval.

Nic jiného jí nezbývalo, tohle byla nejspíše jediná naděje. Sluchátko si zapřela mezi ucho a rameno a volnýma rukama zvedla telefon, otočila se a vyšla do kuchyně.

"Neotáčejte se, prosím a stále pokračujte do kuchyně.

Maryša uposlechla a pokračovala.

"Odložte telefon na stůl"

Jak hlas řekl, tak Maryša udělala. A hlas dál pokračoval a Maryša plnila jeho příkazy.

"Vytáhněte všechny vidličky na stůl."

"Všechny je dejte do dřezu, kromě dvou nejmenších."

"Sundejte si brýle."

"Ale já přece-" Maryša nedořekla, protože zjistila, že brýle na sobě má. Jak řekl hlas, tak učinila.

Dejte si je do kapsy, neztraťte je.

"Do které?" zeptala se Maryša, ale hned poté zaslechla, jak se na ní něco nebo někdo dívá.

Hlas na druhém konci začal znít, jakoby byla porucha v telefonu: "-ádné ot-ázk-!"

Ze strachu si Maryša brýle schovala do náprsní kapsy a přísahala si, že se toho hlasu na druhé straně telefonu už nebude na nic ptát.

"ve-něte ty dvě -idli-čky a… ohnět- je."

Maryša zabrala, aby ohnula pevné nerezové vidličky, ale zjistila, že jsou plastické jako neupečená hrnčířská hlína.

"-kloňte- hl-"

"Nerozuměla jsem!"

"Zakloň- hlav-"

Maryša zaklonila hlavu.

Polo-te … na strop.

Maryša se natáhla, aby ty vidličky dala na strop vedle malého hezkého skleněného lustru od Francina. Vidličky tam držely, jakoby dole bylo nahoře a nahoře bylo dole.

Petr řekl: "Jsem zde první, Marie, ale nebudu jediný."

Hlas v telefonu dodal: "Počíte-te- ove- ovečky." a zavěsil.

Členové klubu oněměli šokem.

"Mám vás v hrsti!" řekla Maryša, načež zmizela Olga.

"Dvacet osm. dvacet devět…"

Maryša stála najednou venku na ulici mimo svůj dům. Obloha byla stále stejně šedá. Vítr nefoukal, otočila se na svůj dům a zjistila, že je obráceně. Tam, kde měl být sklep, byla střecha a naopak. Byla z toho strašně moc zmatená: "Jaká anomálie tohle může dokázat?"

Třicet! Ha! Tady je!"

Maryša se otočila a hlasem, který dobře znala. Uviděla na ulici Olgu, členku terénního výzkumného týmu. Byla oblečená v mužském oblečení, na hlavě měla tropickou přilbu a na zádeh obrovský baťoh, z něhož trčely síťky na motýly, kovové nádobí, válcovité nádoby na sběr bylin a hmyzu a další věci. Dole na batohu vbyla přivázaná rákosová podložka.

Sama Olga byla ověnčená různými věcmi. Za páskem na přilbě měla pírko nějakého pralesního ptáka, na krku měla různé amulety, jakoby dary od domorodých kmenů a v ruce držela jakýsi nažloutlý papír. Jakoby ji někdo vytáhnul přímo z výpravy za poklady Afrických končin, do obyčejného města.

Maryša se na ni rozhodla promluvit: "Ummm… Ahoj Olgo…" odmlčela se, protože se bála ptát.

"Ahoj, Maruš! Pomůžeš mi vykopat poklad?"

Chtěla se zeptat, jaký poklad, ale nechtěla nic riskovat, tak řekla: "Řekni mi, prosím, víc o tom pokladu.

Je to prastarý poklad krále Nyatsimby Mutoty z království Mutapa! Říká se, že součást toho pokladu je klíč k bráně do ztracené Lemurské říše!" nadšení z ní jen čišelo.

"Dobře," řekla Maryša stručně, a pak se na chvíli odmlčela, protože se bála zeptat, kde má kopat. všimla si, že písmena jako ř a e s háčkem ve slovech Olgy, zní nějak neostře, ale nedokázala to lépe popsat.

"Budeš kopat tady!" řekla a ukázala prstem na víko od kanalizace,
"tady máš lopatku," a s těmito slovy vydátla malinkou zahradní lopatku a podala ho Maryše. Sama si pak vzala velký rýč.

Maryša uchopila lopatku. Nevěděla, co s ní má dělat. Co by se dalo kopat uprostřed silnice na víku od kanálu?

Olga však nekopala, nýbrž položila rýč vedle kanálového otvoru, načež se opáčila Maryši:
"Co s tou lopatkou děláš? Ty sis myslela, že budeme něco kopat?" a zasmála se z plných plic.

Maryša byla ještě zmatenější, ale pomalu se začínala smiřovat s tímto veskrze anomálním a šíleným dnem. Lopatku položila vedle kanalizace.

"Slezu dolů a ty mi podáš batoh a to nářadí, jo?"

Maryša jen přikývla, a když Olga slezla po žebříku, podala jí lopaty a batoh. Byl tak těžký, zdálo se, že je z olova.

Olga si jakoby nebyla vědoma té tíhy a lehce si batoh přehodila přes záda. Maryša však ke svému překvapení zjistila, že žebřík do kanalizace zmizel.

"Oh, vyskytl se malinký problém s žebříkem, ale to se dá lehce vyřešit. Seskoč!" Olga to sotva dořekla a najednou se nacházela 20 metrů hluboko. Tohle prostě nemohla seskočit bez toho, aby si přelámala obě nohy.

"A být tebou, tak bych si pospíšila. Bude pršet." a zase to Olga sotva dořekla a Maryša uslyšila, jakoby něco tvrdého rychle dopadalo na zem. Přibližovalo se to.

Obrátila hlavu směrem k tomu zvuku a spatřila Obrovské černé mraky, z nichž padaly nějaké tmavé kuličky, které zaplňovaly ulici a poškozovaly stromy.

Olga si uvědomila, že by měla Maryšu psychicky podpořit v této nepříijemné situaci a tak ji oslovila: "Marie, prosím, spoléháme na tebe. Ty jsi jediná osoba, která teď něco zmůže, jenže nevidíš. Prosím, skoč. Neboj se. Není to vysoko. Přísahám."

Maryša zavřela oči a sklouzla do kanálu. Když oči otevřela, byla v džungli, kolem zpívali cizokrajní ptáci, a ozývaly se zvuky šelem. Jaký krásný motýl právě proletěl kolem!

Olga zarazila rýč do země: "Tak a teď jdeme opravdu kopat."

Maryša se sehnula a už už chtěla zarazit zahradní lopatku do země, ale v tom ji Olga zastavila: "Nepoužívej tu lopatku, není na kopání. Nech si ji. Budeš muset použít ruce," řekla vážně.

Maryša pohlédla na své ruce. Vrátí se do svých dětských let, kdy se nebála si je zašpinit a kopala s nimi po zahrádce malé díry, které byly však už dostatečně velké na to, aby v nich někdo zakopl. Ale když viděla ten ostrý rýč, který chtěla použít olga, zarazila se:

"Pokud budeme kopat současně, mohlo by se stát, že bys mě nechtěně zranila."

Na to však Olga odpověděla: "Kdybych tady chtěla někomu ublížit, udělala bych to dávno!" a zasmála se. Pak dodala: "Tak začni s kopáním ty a za chvíli tě vystřídám. Budu aspoň držet hlídku.

Maryša se tedy dala do odhrňování listí. A když se dostala k černé půdě bohaté na živiny, zabořila do ní ruce. Půda krásně chladila. To však nebylo všechno. Prsty měla jen pár centimetrů pod povrchem a už ucítila něco tvrdého, co se zdálo být vyrobené člověkem.

Olga se na ni v ten moment prudce otočila: "Našla jsi to!
Prastarý poklad krále Nyatsimby Mutoty z království Mutapa!"a sehla se k Maryši a vášnivě jí políbila, "Jsi učiněný talent v hledání pokladů! A ty," otočila se na místo s odrhabaným listím, "Půjdeš ven!" křikla, zarazila rýč do země o kousíček vedle a zabrala. Vykutálela se malá zdobená krabička z tmavého dřeva vysoká asi čtyři palce se čtvercovým půdorysem o stranách délky jedné pídě.

"Na co čekáš?! Otevři ji!" přikazovala nedočkavě Olga Maryše.

Maryša oprášila krabičku, uchopila ji za okraj víčka a otevřela. Z krabičky vyšlehlo světlo. Maryša se neubránila výkřiku. Byla to zvenku obyčejná krabička, ale zevnitř vedla někam hluboko a daleko.

Olga řekla vážnm hlasem: "Klíč je uvnitř, ale ten ti bude muset dát někdo jiný. Strč tam ruku. Neboj se."

Maryša si tedy vyhrnula rukáv na pravé ruce, načež tuto ruku pomalu vsunula do krabičky.

Maryša udělala dva kroky k bezmocným členům klubu.

Jejich myšlenky se upínaly pouze na tuto nečekanou situaci. Část z nich si v hlavě spojila dvě a dvě dohromady a uvědomili si, že jde o jasné známky ohýbání reality. Ale kde k těmto schopnostem Maryša přišla? Je to doopravdy Maryša? Když se realita začne roztékat jako škeble na snídaňovém stole, člověk přestane znát i svoje vlastní boty.

A s dvojitým zatikáním metronomu zmizeli Radovan a Helena. Všichni ten metronom viděli.

Maryša s hlasitým cinkáním klouzala po hoře zlatých mincí. Na těch mincích byli vyobrazeni králové, pracující ženy i muži, rodové znaky, státní znaky, královské znaky, ornamenty, mudrci, květiny, váhy, zvířata, budovy…. Některé byly prázdné nebo měly v sobě díru, ale všechny zvonily stejně.

Maryša dosedla na studenou podlahu z lesklého černého kamene, ve kterém se odrážely hvězdy. Postavila se a všimla si temné postavy přímo před ní. Působila mohutně, protože na sobě měla černý sametový kabát., a zároveň z ní šel strach kvůli bílé divadelní masce tvarované do groteskního šklebu.

"Konečně se setkáváme, Marie," zahučel silný hlas a rozezněl ozvěnu obrovských prostor plných zlata. Maryša však ten hlas poznala:

"Radovane!" zavolala na něj Maryša. Stále však měla na paměti, že by se neměla ptát, a tak pronesla opatrně: "Bez tvého hlasu bych tě nepoznala. Jsi jiný. Něco se ti muselo stát.

Maskovaný muž se zasmál: "HHHAAHHAHAHHA!!! Co by se mi asi stalo? Ty to ještě stále nechápeš? A měla by ses ptát sama sebe, co se stalo tobě!" a vyšel jistým krokem jejím směrem.

Maryša byla čím dál nejistější: "Já ani nevím, co se mi stalo. Ráda bych se zeptala, ale nesmím. Jestli to víš, řekni mi to, prosím."

Maskovaný muž však neodpovídal a kráčel blíž.

"Tak mi to aspoň naznač!"

Muž se zastavil: "Představ si, že jedeš v autobuse, který byl však uchvácen do rukou únosce. Ten únosce ti zavázal oči, ale ruce a nohy nechal volné. Na své zběsilé cestě nabral do autobusu další lidi, které spoutal k sedadlům, ale oči jim nezavázal"

Maryša se snažila nějak pochopit, co tím chtěl ten muž říct. Pokračoval, přičemž se dal zase do kroku:

"Oni vidí na cestu a vidí na únosce, ale nemůžou nic dělat. Ty nevidíš na únosce ani na cestu, ale můžeš něco dělat," u pasu se mu zaleskla nefritově zelená dýka.

Maryša už sice začala pomalu chápat, co se asi stalo, ale podivné chování to maskovaného člověka ji zmátlo.

"Tohle jsou má pouta," řekl a rozběhl se tiše k ní. Maryša se ulekla. Zastavil se těsně před ní a vytáhl červenozlatý klíč, "Hledáš tohle, Marie?"

Jakmile Maryša nejistě kývla na znamení souhlasu, muž tasil dýku:

"Jaké to je, když se z uneseného stane únosce?"

A o co jí šlo? Zatarasit východ a vypařit členy klubu jednoho po druhém nemohlo nechat nikoho chladným. Chce je snad zabít tím nejšílenějším způsobem? Ale proč? Co jí udělali?

A nebo to nemyslela zle. Třeba jim jen chtěla ukázat své nové schopnosti. Ale jak znali Maryšu, takový nečekaný a děsivý způsob by si jistě nevybrala.

Pomyslná smyčka kolem krku se utahovala.

"Ustup od ní dál, zločinče!" ozval se ženský hlas a odněkud ze zhora dopadla s kovovým zařinčením postava v zelenostříbrném brnění. Její dopad na zem byl velice estetický, jakoby si ho už dlouho předtím nacvičovala.

Maskovaný muž při rytířově dopadu na pár vteřin znehybněl a pak se narovnal: "Koho nám to všichni čerti nesou?"

"Spíše andělé, maskovaný uchvatiteli!"

"Vydrž chvilku… Nejdřív se musím otočit, abych viděl tomu drzounovi do očí!" zvýšil muž s maskou hlas a prudce se otočil a ohnal se svou blištivou dýkou. Rytíř však jeho útok odrazil rychle taseným zlatým mečem, který zářil jako samo Slunce.

Takže ty se chceš utkat v boji?

"Samozřejmě!" a znovu udeřil, tentokrát z druhé strany. Rytíř však jeho výpad zase vykryl.

"Maruš! Ustup, ať se nezraníš!"

Muž s maskou se zasmál: "A mohu znát jméno svého soupeře?"

"Ale jistě, když si pán přeje," začala "Jmenuji se Maria Konstantin José Felix Theodorik Oktávius Augustus Xénia Filipos Khasperos Ingrid Zoro Wanda Lilian Alexis Rufinio Tom Francesco Gabriel Emanuel Isabel Irini Klaudius Alfonso Eduardo Samuel Artur Julia Ester. Nějakým zázrakem to zvládla na jeden nádech.

"Heh, jaká náhoda," konstatoval muž "Také se jmenuji Maria Konstantin José Felix Theodorik Oktávius Augustus Xénia Filipos Khasperos Ingrid Zoro Wanda Lilian Alexis Rufinio Tom Francesco Gabriel Emanuel Isabel Irini Klaudius Alfonso Eduardo Samuel Artur Julia Ester."

"V tom případě se připrav na porážku, Mario Konstantine José Felixi Theodoriku Oktávie Auguste Xénie Filipe Khaspere Ingrid Zoro Wando Lilian Alexis Rufinio Tome Francesco Gabrieli Emanueli Isabel Irini Klaudie Alfonso Eduardo Samueli Arture Julia Ester!"

"Uvidíme, jak se budeš tvářit, až tě pokořím Mario Konstantine José Felixi Theodoriku Oktávie Auguste Xénie Filipe Khaspere Ingrid Zoro Wando Lilian Alexis Rufinio Tome Francesco Gabrieli Emanueli Isabel Irini Klaudie Alfonso Eduardo Samueli Arture Julia Ester!"

A bojovali spolu a mečovali se. Nevypadalo to však tak, že by bojovali na život a na smrt, jejich pohyby se zdály čím dál více umělé, jako při nějakém představení. A do toho se stále oslovovali. Zdálo se, že ani jednomu nedojde dech.

Ale najednou se muž v masce zakoktal mezi jmény Alfonso a Eduardo, zaváhal a byl rytířem odzbrojen a sražen na zem. Rytíř neváhal s požadavkem na maskovaného protivníka:

"Dej jí ten klíč."

"Já žádný klíč-"

"Ale máš," přerušila jej, "hlavní součást prastarého pokladu krále Nyatsimby Mutoty z království Mutapa.

"Jo tenhle," vzpomněl si najednou, "proč jsi to neřekla dřív?. Nešlo to vidět, ale jistě se pod maskou šibalsky usmál. Vstal, otřepal se a v klidu přišel k Maryši a podal jí červenozlatý klíč a pak, navzdory porážce odcházel černozlatou halou někam daleko se zdviženou hlavou.

Pak přistoupil statečný rytíř a pomohl Maryši konečně na nohy: "Máš toho ještě hodně před sebou, Maruš. Doprovodím tě tak daleko, jak budu moci," řekl rytíř ženským hlasem.

Maryša už zase nevěděla, co si má myslet. Jak dlouho ještě bude trvat tohle šílenství?

"Myslím, že bude lepší, když si promluvíme z očí do očí," pravil rytíř a sňal si svou lesklou přilbu. Odhalil tak krásné zrzavé vlasy a svoji něžnou ženskou pihovatou a o to krásnější tvář, "A můžeš se tady ptát, na co chceš. Když budu moct, odpovím ti. Nesměla ses ptát, protože si byla v místě, co se podbalo tvému domu.

Maryše se ulevilo. Konečně se mohla ptát na vše, co jí zajímalo:

"Kde to jsme?"

"Je to složité celkově vysvětlit. Možná bych řekla, že jsme uprostřed kruhu nakresleného křídou. Mimo ten kruh je vše normální, ale uvnitř to může být čímkoli, co si ten, kdo jej nakreslil, zamane

"Takže ohýbání reality?"

"Přesně tak.

"Ale jak se to mohlo stát? Jak jsem se tady ocitla?"

"Ty jsi stál tam, kde jsi byla vždy. Ve své mysli. Ale nemůžeš interagovat s okolním světem."

"Protože mě tam zavřel někdo, kdo umí ohýbat realitu?"

"Přesně tak. Převzal nad tebou kontrolu… Respektive pouze ti, jak už řekl Radovan, zavázal oči, ale ruce máš stále volné."

"Takže to znamená, že se můžu osvobodit?"

"Bez nápovědy by ti to trvalo příliš dlouho."

"A vy jste má nápověda," zamyslela se nahlas, "jak to vůbec dokážete?"

"Ty vidíš iluzi. Osoba, která tě drží v zajetí, se soustředí tak moc na to, abys zůstala tam, kde jsi, že zapomíná na nás. Třeba se ti jednou poštěstí vidět, jak vypadá svět rozložený na nitky, kolečka, šroubky a matičky. Je to divné, ale jde si na to zvyknout."

"Už to chápu… Protože jsem tam, kde je i on, můžu se bránit, ale vy mi musíte ukázat kudy nebo jak."

"Ano. Dáváme ti nic. Jsou to díry, které když spojíš, dostaneš protivníka do šachu a převezmeš zase kontrolu. Máme štěstí, že jeho schopnosti ohýbání reality nejsou na tak vysoké úrovni, aby nás dokázal dokonale zadržet," vysvětlila a pak změnila téma, "Tak jsme došli."

"Ale vždyť jsme neušli ani-"

"Vzpomeň si přece, kde jsme," přerušila Maryšu, "a tady máš to, o čem jsem ti říkala," a podala jí sponku právě vytáhlou z jejích vlasů, "nemluv o ní."

Pár členů se pokusilo schovat za stůl. Byli to Nela, Milada, Jan a Miroslav. Ale snad aby Maryša ukázala, že před ní není úniku, nechala zmizet Nelu.

V tu chvíli se svět zrcadlově obrátil.

Bylo by ticho, jenže klid šeré místnosti narušoval křik malých dětiček, které ležely zabalené v ovinovačkách v kolébkách z černého dřeva. Kolébek bylo v té místnosti opravdu mnoho, každá byla zvlášť vyřezávaná a každá byla jinačí.

U jedné z kolébek seděla na malé světlé stoličce drobnější postava v bílém sesterském úboru. Právě kolébala a konejšila jedno zvlášť ukřičené děťátko. Zdála se unavená.

Maryša přistoupila opatrně k ní a zeptala se: "Potřebujete pomoci?"

Postava se na Maryšu otočila. Maryša ji okamžitě poznala, ale než stačila třeba jen pozdravit, osoba řekla unaveným hlasem: "Byla bych ti velice vděčná, kdybys mi pomohla uspat všechny děti tady."

"Jistě, jistě," odpověděla osobě, která vypadala jako její kamarádka Nela. "kde mám začít?"

"Kde chceš. Hlavně začni co nejdřív. Kolébání by mělo stačit."

Maryša poslušně přikývla a odebrala se k jedné z nejbližších kolébek. Byla zdobená vyřezávanými ornamenty, které vypodobňovaly obrázky koček a jejich tlapek. Nahlédla dovnitř.

Leželo tam děťátko zabalené v růžové ovinovačce. Plakalo. Podivné bylo, že mu nešlo vidět do obličeje. Jakoby žádný nemělo. A nejen to… Jakoby byla zavinovačka prázdná. Ale přesto tam dítě bylo. Nějak. Maryša se dvakrát nerozmýšlela. Na rozbitou realitu si začala už pomalu zvykat a tak se dala do houpání kolébky.

Najednou se jí vybavilo, jak když jí bylo asi 5 let, koupili jí rodiče koťátko. Jmenovala se Dorotka. Maryša ji měla velice ráda. Hodně si spolu hráli. Její dětství bylo díky této kočičce o kus krásnější.

Když už dítě neplakalo a spokojeně usnulo, přesunula se Maryša k další kolébce. Ta byla ozdobená vyrytými kopretinami. Uvnitř leželo miminko, které vypadalo stejně jako to předchozí, ale nebylo v růžové, nýbrž v modré ovinovačce.

Když Maryša houpala, vzpomněla si, jak mamince dala kopretinu na znamení díku a lásky, když jí usmažila její oblíbené koblížky. Mamince stekla slza štěstí a svého synka objala.

Po ukolébání Maryša přistoupila ke třetí kolébce. Do dřeva byly vyryté hodiny, které ukazovaly tři čtvrtě na osm, nějaké kvítí a knížky. V kolébce plakalo dítě v růžové ovinovačce. Jakmile začala dítě konejšit, vybavila se jí vzpomínka, jak šla první den do školy. Potkala tam své nejlepší dvě kamarádky z dětství.

Nelu jakoby přestalo bavit to, jak děti stále brečí, a tak začala broukat nahlas nějakou ukolébavku na tři doby. Maryša věděla, že Nela umí zpívat, ale tento přednes byl tak krásný a dojemný, že některé děti přestaly plakat a tiše poslouchaly, jiné, které řvaly nejvíc, ubraly na síle křiku a samotná Maryša z té krásné ukolébavky dostala husí kůži.

Ve čtvrté kolébce s vyobrazením psů bylo v modré zavinovačce děťátko, které slabě plakalo. Kolébání v Maryše evokovalo vzpomínku na to, jak v devíti letech dostala od táty pejska - jezevčíka. Pojmenovala ho Baryk. Zažili spolu velice krásné chvíle. Byli jako bratři. Byl jejím světlem v dětství, zvlášť když její otec začal pít a bil maminku i ji.

Pátá kolébka byla pokrytá ornamenty s křížky, měsíčky a kočičími obličeji a v ní leželo růžové miminko. Hodně plakalo. Když jej Maryša začala kolébat a utěšovat, vybavila se jí vzpomínka na to, jak ji opustila její milovaná kočička Dorotka. Dlouho jí nebylo nikde k nalezení a pak ji našli mezi dřevem na podpal pod stříškou. Už se nehýbala. Tatínek zařídil pohřeb. Maryša na hrobeček v zahradě pod třešní mezi záhonky dlouho nosila luční kvítí.

Maryši skanula slza po tváři. Oživení takové smutné vzpomínky nečekala. Když už dítě neplakalo, položila jej zase zpět mezi sněhobílé přikrývky. A pak se otočila na další, které bylo pláčem tak unavené, že už jen oddychovalo.

Leželo v kolébce dosti podobné té předchozí, ale místo kočičích hlaviček byly rozeznatelné psí tlapky. Utěšování a kolébání tohoto děťátka v modré ovinovačce evokovalo v Maryše vzpomínku na to, jak její milovaný pejsek Baryk začal tahat nožky. Otec jí řekl, "Je to tvůj pes! Zabij si ho sám. Veterináři jsou drazí." Nechtěla Baryka nechat trpět. Hledala na dvorku nějaké nářadí. Silně jí tlouklo srdce a měla tíživý pocit na hrudi. Našla pytel a lopatu. Naposledy se svému kamarádovi podívala do očí a strčila ho do pytle a pytel zavázala. Pejsek se cítil nesvůj, ale nevěděl přesně, co ho čeká. Maryša uchopila lopatu a začala se modlit otčenáš, jedinou modlitbu, kterou znala a kterou ji naučila maminka, když byla mladší. "Amen," řekla nahlas a rozpřáhla se s lopatou. Při nárazu lopaty do pytle se ozvalo křupnutí a pejsek zaplakal. Ten první náraz bylo těžké učinit, ale ty další bylo těžké zastavit. Tloukla a tloukla do pytle a plakala a stále opakovala tu modlitbu. Když dobila, upustila lopatu na zem, zhroutila se vedle pytle celá se třásla a stále plakala.

Dítě usnulo. Maryša jej položila a rozplakala se.

"Já vím, já vím. Moc to bolí" Nela ji objala, "neměl to v dětství lehké." a podala jí kapesník.

Zbývá jich ještě uspat několik. Slibuji, že už to bude dobré. Vytrvej, Maruško.

Růžové děťátko z kolébky s astrologickými symboly promítlo Maryši do hlavy vzpomínky na jeden osudový telefonát: "Dobrý den, mluvím s doktorkou Marií Petrklíčkovou?" zeptal se zvučný basbaryton na druhé straně telefonu.

"A-ano. Co si přejete?"

"Gratuluji, byla jste převelena na vyšší pozici."

"Zase?" usmála se "tak já si jdu zase sbalit věci z kanceláře."

"Není třeba. Jediná vaše povinnost je teď dostavit se do mé kanceláře."

"A s kým mám tu čest?"

"S Administrátorem," řekl hlas neochvějně "v dopise se dočtete dalších instrukcí. Zatím na shledanou," a zavěsil.

Po zaklepání vešla Maryšina asistentka s obálkou s nadační pečetí v ruce: "Doktorko, tohle je pro vás…"

Maryša odložila spící dítě a přešla k dalšímu.

Modré miminko z kolébky s vyřezávaným dubovým listím a psími tlapkami ji vrátilo do doby toho přesmutného posledního dne Barykova života. Šla smutně s pytlem na okraj vesnice k lesíku. Cítila se tak prázdná, vždyť ztratila svého nejbližšího. Chtěla ho pohřbít. Přišla tedy ke starému vzrostlému dobu a položila celý pytel do asi metr hluboké obdélníkové jámy. Bylo jí už jedno, že ji otec nejspíš zbije, že nepřinese ten pytel domů. Jáma byla zakopána. Lopatu nepotřebovala.

Předposlední růžová ovinovačka skýtala vzpomínku na první setkání s jejím milovaným Francinem. Bylo to veskrze romantické. Oba se ve stejný moment stěhovali ze svých kanceláří a neboť měli plné ruce dokumentů vyskládaných na komínek, nevšimli si, že na chodbě přímo proti sobě. Po nárazu se papíry rozsypaly do všech stran a zaměstnali se se sbíráním. Nejdřív se tomu smáli a pak se dali do řeči o své práci.

"Jste velice milá, doktorko," polichotil jí Francin na konec, když se jim podařilo posbírat všechen ten náklad.

"Ale nepovídejte, doktore," zasmála se Maryša.

"Velice rád jsem si s vámi pohovořil. Co byste řekla na pokračování našeho rozhovoru u kávy?"

Jak krásné bylo oživení vzpomínky na jejich první setkání.

Vzlyku už nebylo tolik jako na začátku, Nela i Maryša se opravdu činily v uspávání dětiček. Už jich nezbývalo mnoho plačících. Zde Maryša vzala jedno dítě v modré zavinovačce a začala jej těšit. A vzpomněla si, jak se cítila strašlivě využitá a zneužitá, zahozená jako mastné noviny od taliánů. Bylo to v ten radostně smutný večer, kde dala své panictví své přítelkyni v naději, že to oba cítí stejně. Bohužel se mýlila a po té nejkrásnější nejintimnější chvilce si musela vyslechnout egoistické jí opovrhující řeči a konečné odmítnutí. Věci, kterých se při odchodu dotkla, se rozpadaly jako její sny.

Poslední miminko z růžových vyjevilo Maryši vzpomínky na Francina chvíli předtím, než se vydal do akce za zadržením.

"Opatruj se, Maruško," a políbil ji.

"Opatruj se hlavně ty, Františku. Mám o tebe strach. Prosím, vrať se mi živý a zdravý. Slib mi to."

"Slibuju ti to. Vrátím se ti domů živý a zdravý," a znovu spojil jejich rty.

V té době ještě Maryša nevěděla, že se sama bude muset s ohýbačem reality potýkat.

A poslední modrá kolébka vyjevila Maryši vzpomínky plné nadějí, snů a odhodlání. Konečně začala přemýšlet nad tím, co dokáže. Jak přišla pohřbít svého pejska do již vykopané díry. Jak vhodně nacházela věci, které se jí zrovna nejvíc hodily. Jak bylo spraveno, co bylo zkřiveno a jak mládlo to, co bylo staré. Dokázala měnit barvy květin, nechat foukat vítr, prozářit temnotu a nechat zpívat neviditelný sbor. Konečně se rozsvítil maják radosti. Musí se chopit této úžasné příležitosti, kterou se jí snaží splatit osud dluh, který si u ní začal dělat už od dětství. Plzeň nebyla daleko.

"Nezlobím se na něj," řekla Nela, když už bylo ticho a všechny ty děti spokojeně spaly.

"Jak to myslíš?"

"Život k němu nebyl tak štědrý jako k tobě. Vždyť se na něj podívej teď. Přežívá jako cizopasník v tvém vlastním těle, jen protože byl unáhlený," odpověděla na Maryšinu otázku.

Maryši to došlo. Přitakala.

"Tady vezmi si tohle," podala sestřička Maryši fialovou stužku, "za to, že jsi mi pomohla." usmála se laskavě a jedním okem mrkla.

Ti, co ještě nezmizeli v tom náhlém zmatku, měli trochu času si promyslet, co udělají. Maryša si je šetřila a vychutnávala si je jednoho po druhém jako čokoládové bonbóny. Byli zavřeni v v místnosti jako v bonboniéře, nebylo odsud úniku. Jedině do Maryšiných úst.

Tomáš se pokusil o něco, co by mohlo Maryšu zpomalit nebo aspoň něco změnit. Proti ohýbačům reality nebyly dosud známy účinnější metody, než kotvy reality, jež bohužel nikdo z nic u sebe neměl. Napadlo ho zhasnout, a tak pohotově zvedl židli a mrštil s ní na spínač u místa, kde byly předtím dveře. Byl to přesný zásah, ale jen, co se zhaslo, Tomáš už byl pryč.

Četla jsi bibli, Marie, že?

Maryša přikývla temnotě.

"I řekl Bůh: Buď světlo!" škrtnutí sirkou následoval malý plamínek, který se v té tmě zdál jasný jako den, "i bylo světlo"

Tu sirku držela ruka. Mladá, ale zjizvená ruka. Tomášova ruka. Maryša ji poznala.

"Je lehké hrát si na Boha, když máš anomální schopnosti."

Maryša přikývla, "a co pokora?"

"Jsi pokorná ve svých myšlenkách, Marie?" světlo ozářilo známý Tomášův obličej, "když vymýšlíš v hlavě příběh, tvoříš svět."

"Stále jsem s jistotou nezjistila, kde jsme," poznamenala Maryša, "Jsme v mé hlavě?"

Plamínek se rozjasnil: "Co na tom záleží? Jako bychom byli ve snu," inženýr pozvedl ruku se zapalovačem výš a ukázal Tomášovu tvář.

"Ale na rozdíl od Boha," pokračoval, "Je každý z nás součástí množství jedinců našeho druhu, kteří chtějí svůj osobní prostor. Nechtějí, vytvářet vzdušné zámky na svých pozemcích ani nechat přilétat stovky duhových ptáků na jejich střechy domu."

Plamínek se zvětšil a pak se rozskočil na dalších devět, které začaly obíhat kolem nich a odhalili bezednou prázdnotu nad nimi i pod nimi. Ale nepůsobilo to tu chladně. Plamínky dávaly tomu místu jakýsi zlatavý nádech a pocit pokoje a jistoty.

"Položme základní kámen." Maryša ucítila měkké přistání, už nelevitovala v neomezeném, ale prázdném prostoru. Podívala se na nohy, které stály na žulové plošině. Okraje té plochy byly celkem daleko, ale bylo možné k nim dohlédnout.

"Ačkoli se výtvory naší mysli ubírají všemožnými směry, sdílí základy, něco společného. Jakési podivné znaky, které se opakují v představách každého z nás. Ale na pevných základech se dobře staví."

Kolem nich stály základy z cihel a kamenů. Ještě před chvílí tam nebyly, ale Maryši připadalo, jakoby tam byly vždycky.

"Jaká by byla budoucnost, kdyby nevznikla Nadace?" Už teď velmi expanduje a každý den přibývá pár nových zadržených anomálií. Co když se stavíme proti Stvořiteli? Co když brzdíme něco, co tu mělo být?"

Rozhled do nikam zakryly zdi z cihel a dřeva.

"Snad jsme nic nepokazili. Snad věci vidíme tak, jak jsou doopravdy."

Světla už bylo všude dostatek. Plamínky se dělily a dělily tak moc, že teď nad nimi poletovaly jako hvězdy. Najednou jim poslední výhled do nicoty nad nimi přikryl strop.

"Marie…"

"Ano?" zeptala se Maryša jakoby vytrhnutá z pohledu na rostoucí stavbu.

"Už nebudeš nikdy sama. I když se z toho dostaneš, jak všichni věříme, on bude stále v tobě. Až do smrti."

Maryša zasmušile pohlédla na zem. Nad tímto ještě nepřemýšlela. co se s tím Ohýbačem stane, až osvobodí klub vyznavačů piva a možná i další lidi, kteří se nachomýtli k této nečekané události.

"Zkus mu trochu zpříjemnit nedobrovolný pobyt v tvém těle, až ho přemůžeš. Vždyť tvoje zásada, se kterou jsi zakládala Etickou komisi byla, že anomální bytosti by se měly cítit ve svých celách dobře."

Prostor získával pomyslnou kůži; omítku a dláždění. Byla to jakási hodně honosná hala.

"Chtělo by to nějakou další výzdobu, nemyslíš?" a po Maryšině přikývnutí dodal: "Zkus si představit něco, co by se do této místnosti hodilo."

Uposlechla ho a zavřela oči. Tam, kde se dívala naposled, si představila sametový rudý koberec.

"Učíš se rychle," pochválil ji.

Když otevřela oči, spatřila před sebou koberec, který se táhl od ní až nahoru po schodech.

"Neostýchej se s pokračováním," povzbudil ji.

Když Maryša dozdobila sál lustry, sochami a freskami, jaké si pamatovala z návštěv starých zámků, Tomáš, který byl teď oblečený ve velice slušivé košili, pánkém korzetu a motýlku, jí podal v ruce s bílou rukavicí vstupenku:

"Budeš to potřebovat."

Maryša si přečetla, co je na lístku: Vstupenka na různorodé kulturní vystoupení; Inscenace divadelní hry
a Magické číslo Kouzelníka Kážišmíra i Zábava klauna Karlíka.

Vstupenka byla označená za platnou a měla i datum planosti, které však stejně jako název divadelní hry nebylo možné přečíst. Maryša se podívala směrem na odcházejícího Tomáše ve špinavé pracovní košili a volných kalhotách nesa sebou tašku s nářadím.

Miroslav sebral odvahu a pokusil se v náhlé temnotě zjistit víc informací, a tak se narovnal zpoza stolu a vykřikl na Maryšu: "Marie! Přestaň! Co to děláš?", i když jeho dotaz byl celkem spontánní a tedy nepromyšlený.

Maryša však neodpovídala, protože byla až přespříliš soustředěná na svou činnost zneškodnění všech členů klubu. Prostě nechala Miroslava zmizet. Na místě, kde ještě před okamžikem stál, ležela rudá růže.

"Jsi to ty, Marie?" oslovil ji velice hezký mladý muž v historickém kostýmu.

Maryša si jej chvilku prohlížela, ale pak si uvědomila, že ho dobře zná. Miroslav byl jeden z výzkumníků, kterému se nějakým záhadným zázračným způsobem dařilo v jeho oboru o dost více, než jeho kolegům. Díky němu bylo vysvětleno a objeveno mnoho anomálií a efektů a to přímo na pracovišti. A nejen to. Díky svému charisma se do něj zamilovalo nejedno dívčí srdce. Ale Miroslav se přesto v tomto zdál ostýchavý a nikho neměl. Nebo se to říkalo, ale zaměstnanci mezi sebou šířili zprávu, která tvrdila také přesný opak o tomto nadějném mladém asistentovi ředitele Oblasti-19.

"O, ano, jsem to já. Tak ráda tě vidím, Mirku, i když bych si přála, aby to bylo za jiných okolností," usmála se.

"Maruško, prosím tě," žadonil s napětím v hlase, "potřebuji náhradního sufléra! Ten, který tu měl být, dostal vzteklinu od mého kolegy, který hrál Launcova psa z Dvou šlechticů z Verony. Nemohla bys prosím za něj zaskočit? Tady máš text," podal jí stoh papírů, který do té chvíle držel v ruce.

"Vynasnažím se," řekla Maryša rozpačitě.

"Moc, moc ti děkuji! Je to vystoupení před samotným králem Vojtěchem Prvním! Začíná za pět minut. Rychle, cesta do nápovědy je tímto směrem," ukázal prstem a zmizel, přičemž se zaním v průvanu zatřepotal plášť.

Vydala se směrem, který ji herec ukázal. Obdivovala všechny detaily a zákoutí divadla, prošla několika dveřmi, některé byly lehce viditelné a jiné zase skryté. Konečně se dostala pod pódium. Sedla si do výklenku pro nápovědu a nachystala si papíry. Myslela si nejdřív, že jen bude dávat pozor na děj ve scénáři a občas poradí, pokud by bylo třeba, ale jen se podívala na text, uvědomila si, že to tak jednoduché nebude.

Ať se dívala, jak chtěla, nedokázala přečíst ani písmeno. Veškerá slova postrádala význam a nebyla zrakem a už vůbec ne myslí uchopitelná. To Maryšu vyděsilo.

Uviděla před sebou hercovy nohy obuté v historických střevících. Vykoukla, aby uviděla Miroslava, v jehož očích se bylo možné vyčíst, že má ohromnou trému. Podíval se na ni zoufale, a když mu Maryša naznačila pantomimikou, že nemůže nic přečíst, Miroslav se orosil potem.

Opona se roztáhla za bouřlivého aplausu. Maryša to vidět nemohla, ale uprostřed sálu na zarezervovaném zlatém sedadle seděl znuděně král. A Miroslav začal:

"Kdo neměl ran, se jizvám vysmívá…"

Ale to bylo jediné, co řekl. Zapomněl, co má říct dál. Maryša v zoufalé snaze pomoci příteli rozevřela svazek listů na náhodné straně a hle; na tom místě bylo možné číst a textu porozumět. Zašeptala: "Však ticho-"

To už se Miroslav chytil a bylo jisté, že z něj začiná tréma opadat:

Však ticho! Jaká záře prosvítá
tím oknem tam? Toť východ, Marie.
Jest sluncem. Vyjdi, slunko spanilé,
a usmrtiž tu lůnu závistnou,
jež chorá jest a bledá zármutkem,
že její kněžka, ty, jsi krásnější.
Jí nebuď kněžkou, když ti závidí;
šat její vestalčí jest zelený
tak chorobně a nikdo nenosí
jej kromě bláznův; ty jej odvrhni…

Jeho přednes byl obdivuhodně emotivní. Kromě něj, nikdo jiný v sále ani nehlesnul, i když byly lístky do jednoho vyprodány. Maryša se neubránila, aby jí z toho přednesu neukápla slza.

Miroslav domluvil a opona se zatáhla. Potlesk a jásot se rozhostil v prostoru. Maryša se na nekolik chvilek ocitla osamocená. Napadla ji myšlenka toho, kdy se objevují ty pravé emoce a kdy to lidé jen hrají, ale také to, proč ji Miroslav ve svém přednesu nazačátku oslovil ve spojením s východem.

Děkuju ti za pomoc, Maruško," sklonil se Miroslav k ní a podal ji jednu z mnoha růží, které mu diváci hodili před nohy, když se ukláněl, "Ale ještě tě v tomto divadle čekají dva lidé. Kouzelník má pro tebe obzvlášť zajímavou zprávu."

Zavládlo ticho. Několika členům došlo, že ve tmě se Maryši opravdu špatně zaměřuje cíl. Ale Maryša si to samozřejmě uvědomila taky. A tak si udělala světlo sama a nechala zmizet toho, na koho jí jako první ulpěl zrak. Kazimír byl pryč.

Opona se roztáhla za zvuku varhan, které hrály tajemnou symfonii. Publikum tleskalo a světla se zaměřila na jedno místo uprostřed pódia, kde se z oblaku kouře zhmotnil čaroděj Kážišmír.

Jeho vzhled působil hrozivě. Měl vysoký cylindr pokrytý hvězdami stejně jako jeho černě sametový oblek. Jeho lakýrky se blýskaly jako pár střevlíků. Fialová se na něj objevovala na mnoha místech; stuha na cylindru, lemování na kabátě, barva knoflíčků, šňůrek u bot, i jeho monokl měl fialové sklíčko, a když otevřel ústa poté, co se uklonil:

"Dámy a pánové a Vaše Veličenstvo, mé jméno je Kazišmír a přicházím z dalekého asijského království, abych vám předvedl cizokrajná kouzla, jaká jste jistě ještě nikdy v životě neviděli."

Maryša nevěděla, jak to popsat, ale jeho monolog zněl, jakoby byl napsán na psacím stroji fialovým inkoustem. A nejen to; stejně jako u Olgy zněla některá písmena s háčky nějak podivně, jakoby tam nepatřily.

Lidé tleskali jeho magickým trikům s létajícími fialovými králíky, hlubokým cylindrem i levitací. Po těchto rozehřívacích kouzlech přišly na řadu ty zajímavější, ale ještě dřív, než se tak mohlo stát, oslovil Kážišmír obecenstvo:

"Jakožto pravý kouzelník však potřebuji asistentku, proto bych požádal vás, madam," a sestoupil přímo k Maryši, která seděla v první řadě (bez toho, aby vůbec věděla, jak se tam dostala z místa pro sufléra) a nabídl jí svou ruku v bílé rukavici s fialovým ornamentem, "pokud byste byla tak převelice laskavá. Věřte mi, je to naprosto bezpečné."

Snad to bylo tím, že v něm Maryša měla jistotu, neboť v něm poznala vedoucího jedné z prvních mobilních úderných jednotek, svého přítele Kazimíra, a tak přijala Kouzelníkovo pozvání na pódium.

"Zde! Má půvabná asistentka Marie Novotná," a políbil jí zdvořile ruku, ale připadalo jí, že to pouze naznačil a že se ve skutečnosti jeho rty ke hřbetu Maryšiny ruky pouze přiblížily.

Zavedl ji doprostřed pódia, kde nechal objevit v jejích napřažených dlaních holubici a pak jí mávnutím svého pláště, přičemž ji asi na vteřinu skryl před zraky publika a vyměnil jí její černé nevýrazné šaty za překrásné plesové šaty s fialovými jemnými krajkami a ozdobené fialovými růžemi, které přijemně voněly.

A potom přišel k hlavnímu číslu večera; svou asistentku požádal, aby lehla na lavici, o které nikdo nevěděl, kdo ji tam přinesl, kde její tělo úhledně zakryl černými deskami s fialovými kosočtverci.

"A nyní se pokusím svou nádhernou asistentku rozříznout za použití této pily," vytáhl odněkud z pláště asi metrovou pilku na dřevo, kterou držel tak lehce, že se všem divákům přišel ten tajemný muž skrytý za černofialovým oblečením nejen mentálně silný.

Třísky nepadaly, řez probíhal hladce, jakoby Kouzelník krájel máslo. Maryša však cítila, že přestává cítit nohy. Když Kážišmír dokončil svůj řez v oblasti Maryšiného pasu, obě část krabice, oddálil od sebe, aby mezi ně mohl vsunout dvě víka, které horní i dolní část Maryšiného těla uzavřely do zdobených skříňěk. A to nebyl konec. Tímto způsobem udělal Kouzelník tolik řezů, že když všechny části té temné rakve rozeskládal před lavici, jejich součet činil 7.

Otevřel skrytá okýnka u každé z přihrádek a ukázal, že se v každé z nich nachází část Maryšina těla. A pak, když pozavíral postupně všechna okénka a nakonec i tu, kde se na publikum dívala Maryšina hlava…

"Miroslav ti o tom už řekl."

"O tom, že máš pro mě zprávu, Kazimíre?" zeptala se s malým očekáváním v hlase Maryša.

"Ano. Je potřeba ti něco ukázat," a odrhnul pomyslný závoj tajemství.

Ale nebylo za ním nic.

Maryša nechápala.

"Určitě jsi už pocítila, jaké je ohýbání reality. Jakobys měla vrstvu písku, kterou můžeš odhrabávat, dělat hromádky, kreslit do ní prstem…"

Maryša přikývla: "To souhlasí, ale tady žádný písek není."

"Máš naprostou pravdu. Ale ten písek na něčem leží. Tohle je pevné, ale průhledné nic. Je jako sklo. Ale Marie, musíš se dívat skrze sklo, nikoli na sklo samotné."

"A co tam uvidím?"

"Jen nahlédni."

Maryša nahlédla. Za hranicí ničeho, která byla od nich nekonečně daleko se nacházelo další pískoviště. Jiný vesmír - jiný svět, ale byl o dost menší, než ten, na kterém se nacházela Maryša teď.

"Františku…!" vykřikla náhle.

Maryša viděla záhadnou scenérii; Francin stál ve společnosti vědců na střeše v černočerném prostoru a pod nimi se třpytila pěna jako smutný sníh a mezi ní prosvítala zlatavá hladina. Francin něco vysvětloval těm lidem, které Maryša rozeznala jako zaměstnance Oblasti-91. Bylo jich asi 50, ale nechtělo se jí je všechny počítat.

Potom se všichni dotkly skleněných prstenů, který měl každý z nich nasazený na některém z prstů tak, aby mu padl co nejlépe, a za pár vteřin všichni zmizeli z toho malého pískovšitě.

Jejich řady se pomalu ale jistě tenčily. Karla jakoby přešla trpělivost a místo toho, aby se s tím pokusil něco udělat, zvolil jinou taktiku. Začal testovat, co ohnutá realita dokáže a jestli by nemohl taky něco udělat. Maryša jej pouhým mávnutím ruky nechala zmizet, zatímco šikovně balancoval židlemi na jeho rukou a jeho hlavě, přičemž ještě dělal holubičku.

Jak se Maryša přesvědčila před nějakou chvílí na vlastní oči, i když za nerealistických okolností, Francin by mohl být stále na živu, neboť z toho, co viděla, usoudila, že přišel na způsob, jak utéct z té malé dimenze, ze které jí napsal dopis.

Takže od Kazimíra dostala krásné šaty a naději. Ptala se sama sebe, co dostane od člověka, který nyní před ní balancoval židle při postoji holubičky. Žádná hudba ani potlesk, protože divadlo bylo až na Maryšu a tohoto podivína prázdné a ta prázdnota působila i na lidskou mysl a pocit z ní nebyl příjemný. Takže většina zvuků v divadle se skládala z namáhavého a soustředěného hekání toho mužíka, který si Maryši přes svůj zájem o židle dosud nevšimal.

"Karle?"

V tu ránu mužíkovi oblečeném v zářivě žluté košili s povoleným červeným motýlkem a velkým červeným kulatým nosem na bledé tváři, oranžovými plandavými kalhotami v zaprášené buřince a děravou obuví spadly všechny židle s řachnutím na dřevěné pódium:

"Marie!" vyřkl překvapen Klaun.

"Co se ti to stalo? Vůbec ti nerozumím."

"Prej ti mam ukazat vychod!" zkusil hlasitěji, ale bylo to marné. Maryša místo toho, aby jeho slova slyšela zřetelně, rozeznala pouze jeho hlas, ale jinak jakoby mluvil znakovou řečí, které nerozuměla. A jemu samotnému už také začalo docházet. že svá slova nelyší tak, jak by měl.

Zkusil proto jinou taktiku: Hmmmm… d."

Maryša chvíli přemýšlela, a pak se optala: "Mám se otočit doprava?"

Klaun přikývl radostí a Maryša se otočila.

"Mv."

Maryša se podívala nahoru. Viděla jen prázdnou stěnu u jedné z lóží.

"W," potvrdil, "XM!"

Maryša si vysvětlila toto sdělení, jako příkaz k zavření očí. A tak to i udělala a zavřeneé oči si ještě pro jistotu zakryla objema rukama.

Klaun ji obešel a postavil se tak, aby na ni viděl a věděl, jestli udělala, co měla, a když zjistil, že to pochopila, ujistil ji: "8," lusknul a dovolil Maryši, aby se podívala, "M."

Na tom místě, kde předtím byla jen trochu zdobená, ale jinak holá stěna, se zhmotnilo okno. Maryša si vzpomněla na to, co jí řekl Miroslav: Jaká záře prosvítá tím oknem tam? Toť východ, Marie. A opravdu; z okna s bělostnými rámy prosvítala zlatavá záře. To je cesta, řekla si.

Klaun Karlík věděl, co dál: "H*m."

"Hudbu? Zpívat? Čemu?"

Kašpar se zamyslel na okamžik, ale pak zkusil použít jiný termín: "k…"

Ještě se zeptala: "Oknu?" a když na tento dotaz klaun přikývl, položila ještě jednu:

"A co mám zazpívat?"

Klaun Karel svým pokrčením rameny, zakroucením očima a protáhnutím obličeje vytvořil tak karikaturní grimasu nevědomosti, že by jeho emoci rozeznal i slepý. Maryša nemusela přemýšlet dlouho a napadla ji běžná lidová písnička Okolo Frýdku cestička. Trošku si odkašlala a sputila.

Okno párkrát zavrzalo, načež začalo po stěně klesat. Maryša byla tím tak překvapená, že přestala zpívat, ale okno, jako vystrašená srnečka, se v mžiku vrátil do své původní pozice asi deseti metrů nad pódiem.

"HH," pobízel ji Klaun.

Zpívala dál. Okno párkrát zamrkalo okenicemi, aby zjistilo, zda je všechno v pořádku, a pak se znovu s vrzáním a skřípěním prodíralo přes stěnu. Vyhýbalo se ornamentům, opatrně a nedůvěřivě přelézalo hranice mezi tapetami až se nakonec dotklo podlahy pódia. Maryša pro jistotu nepřestávala zpívat a obrátila se tázavě na Karla.

Svou rukou v potrhané bílé rukavici uchopil svůj červený nos, ze kterého se při zmářknutí ozval zvuk klaksonu od automobilu. A Klaun začal tahat a tahat a najednou "PLUP!" jako když se uvolní špunt z lahve a Klaun přihrál svůj červený nos Maryši do dlaní, naznačil jí, aby vešla do otevřeného okna a zamával jí. Nový zelený nos mu opravdu slušel.

Už zbývali jen tři. Milada, Jan a Vojtěch, který si jako jediný z nich mohl sledovat to podivné představení ze svého královského trůnu. Mysl se prolínala s realitou. Cítil, jak se propadá hlouběji do bažiny, až se nad ním nakonec zavřela hladina. Na Maryšině ruce, kterou do močálu vtáhla hned poté i extrémně zmatenou Miladu, se však začaly projevovat známky její rozpadající se lopatičky, s níž si tak vášnivě přesypávala skutečnost. Cítila, že zajatci se bouří a asi se jim to daří.

Zámeckými síněmi se ozývalo rytmické ťukání a kroky. Tyto zvuky rezonovaly bohatě zdobenými chodbami s obrazy různých panovníků a kříšťálových a zlatých lustrů visících na stropech s freskami. Studené černobílé kachle na zemi kontrastovaly s hřejivou září křehkých lustrů. Po stranách chodby se vyskytovaly vázy s květinami a ve výklencích ve zdi se vyjímaly sochy. Je známo, že na evropských zámcích se nacházejí velmi často vyobrazeniny antických bohů, avšak tady to bylo jinačí. Na jedné straně to byl starý muž o holi s plnovousem dotýkajícím se jeho kotníků. Na straně druhé to byla malá socha malého dítěte s napřaženou rukou a se zasněným výrazem ve tváři a s motýlkem na prstu napřažené ruky. A jinde zase vysoká hubená postava zahalená v plášti s kapucí, jíž nebylo možné vidět do obličeje. Pak socha postavy bez žádných podrobnějších rysů s jedním výrazným prvkem; detailně zdobenou maskou s jedinečným výrazem. Dále pár soch mužské a ženské postavy. Vypadali jako Adam a Eva. A v dalším výklenku žena v plášti držící za obě ruce své děti. Kvůli svému šátku působila jako ze starověku. Naproti ní muž. Měl kratší vousy, ale za to rovné dlouhé vlasy, z nichž pár pramínků mu přeadaly přes čelo, a dlouhý volný plášť a opásanou hruď. Při bližším prozkoumání ptěchto protilehlých soch muselo každému dojít tím mistrným zobrazením, že jde o rodinu. A dále sochy mladých lidí; mladý muž s mečem bojuje proti jedovatému hadovi, který ohrožoval spanilou dívku v blízkém výklenku, jež na svého zachránce toužebně hledí. Stařenka procházející kolem toho, jejíž kroky a ťukání hůlky tak rytmicky rezonovaly chodbou, si byla jistá, že takové krásné sochy ještě nikdy nikde neviděla.

Kosočtvercová mřížka vypadla z větracího otvoru a do zámku se protáhla Maryša. Tady se skutečnost neptá, jestli by neměl být otvor větší nebo by neměla mít Maryša kosti. Když se zvedala z podlahy, stanula tváří v tvář té babičce s brýlkami na nose.

"Jejda, jejda, jejda…" začala stará paní.

"Babičko, snad jsem vás- Milado!" uvědomila si Maryša.

"Maruško, ztiš hlas a pojď se mnou."

"Kam jdeme?" zeptala se Maryša tiše.

"Ále… Pan král si mě zavolal, abych mu poradila s jeho potížemi," otočila se na Maryšu a jistým stařeckým pohledem si ji prohlídla, "avšak není jediný, kdo potřebuje pomoci," načež zase uhnula pohledem na chodbu, po níž šli. Na hlase i mluvě této staré moudré paní byl rozdíl mezi písmeny s háčkem a těmi ostatním patrný nejvíc ze všech přátel, které Maryša dosud potkala.

V rezervované místnosti restaurace už zbývali jen dva lidé a bylo jisté, že jen jeden z nich může z pokoje vyjít jako vítěz. A bylo jasné, že se starší výzkumník Jan nemůže měřit s Maryšou, která ohýbala skutečnost jako cukrovinku z pouti. Jan nevzdoroval. Seděl na místě, kde se před chvílí nacházel stůl, který v tuto chvíli šplhal po stropě. Díval se Maryši do očí. Usmíval se, dokud nezmizel v až moc chlupaté rohožce.

Na bohatě vyzdobeném trůně seděl vladař Vojtěch I. a znuděně se díval na stropní fresku zobrazující Strom života obklopený různými ornamenty ve tvarech křížů, kruhů, čar a obličejů. Vypadalo to jako výjevy z těch nejšílenějších snů. Freska hrála barvami duhy. Mechaničtí stráže, každý na jedné straně králova trůnu, se postavily do pozoru a zašramocení jejich těžké zbroje Vojtěcha vytrhlo ze zasnění:

"C-co? Oni už konečně přišli?", opáčil se obou strážných. Jeden z nich mu přikývl.

Král uchopil žezlo, kterým se poškrábal za uchem a pak oba hosty povzbudil k vyjádření pokory před vládcem: "No, tak… Ukloňte-" ale to už se obě ženy vracely z úklonu zase do vzpřímené polohy, "Aha, vy už jste to udělaly… Ty jsi ta moudrá žena, že?" položil král otázku Miladě.

"Stojím před vaším veličenstvem."

"A ty jsi, osobo?"

"Vojto? Ty si mě nepamatuješ?"

Král pozvedl jedno obočí a babička naznačila zavrtěním ruky, že tudy cesta nevede.

"O-omlouvám se, vaše veličenstvo. Já jsem její pomocnice," zkusila Maryša.

Král vrátil své obočí na původní pozici a oznámil: "Nuže dobrá. Jak už obě víte, trápí nás tři věci. Snad nám na ně nesete lék."

"Vaše první neduha byla bolest pravého oka při pití čaje a kávy. Dvorní lékaři vaše ctěné oko vyšetřili třikrát a nenalezli původ vaší bolesti. Pro účinnou léčbu bychom potřebovaly vědět, jak přesně pijete ráno čaj."

"Ale to už ví celé království! Už jsme to říkali nejmíň milionkrát!

"My bychom to však potřebovaly vidět."

Král si povzdychl "Zkusíme to," zacinkal zvonečkem, který měl položený na rudém sametovém opěradle trůnu a ve dveřích se za okamžik objevil sluha.

"Černý čaj s mlékem a sušenkami."

"Hned to bude," řekl sluha vzorně a zmizel za černozlatým závěsem. Ze stejného místa, ale na opačné straně místnosti vystoupila služebná a přinesla na zlatém podnose, co si král přál. A bez toho, aniž by vylila jedinou kapku čaje postavila tento tác před krále na velká opěradla trůnu. Nalila mu do horkého čase z porcelánového džbánku mléko a otevřela cukřenku.

"Mohla by má pomocnice přistoupit k vašemu ctěnému trůnu, aby se pořádně podívala po původu vašeho trápení?"

"Ať si poslouží, dovolil jí král a Maryša přistoupila až k jeho trůnu. Král si mezitím už stihnul na čajovou lžíci nabrat cukr. Když už stála u krále, rozmíchával tou lžící čaj v šálku. Pak jej uchopil a pil. Polknul pouze jednou a šálek položil, "au. Vidíte?"

Maryša se usmála a chvilku vymýšlela, jak to ctěnému veličenstvu oznámit. Když si to promyslela, promluvila: "Vaše veličenstvo. Ta… lžíce zůstává v šálku a bodá vaše- um- královsé oko, když pijete."

Milada vzadu zakývala na souhlas, což však Maryša neviděla, a Vojtěch I. se zamyslel. Potom zacinkal na zvoneček: "Přiveďte nezaměstnaného z lidu, oblečte jej do dvorních šatů služebnictva a povolejte ho ke mně do tohohlectoho sálu."

Známý králův sluha zase zmizel za závěsem a než bys řekl Audapaupadopolis, otevřely se sálové dveře a dovnitř byla přivedena mladá dívka, která byla z toho všeho velmi zmatená. Uklonila se, jak nejlépe to uměla. Král ji svým prstem naznačil, aby přišla až k němu, což ona po nedlouhém zaváhání i udělala.

"Ty. Vytáhni nám lžíci z šálku a drž,"rozkázal jí. Neváhala a rozkaz splnila. Král se napil, ale nepřestal u jednoho hltu, nýbrž čaj vypil až do dna. Poznamenal: "Tebe jmenujeme naší vrchní vytahovačkou lžíce z šálku čaje a kávy," svou novou služebnou poté odvolal dozadu a jiná zaměstnankyně mu tác odnesla, "tak dobrý čaj jsme opravdu dlouho nepili," a zasmál se, "Jenomže to je jeden jedna potíž. Zbývají další dvě," ukázal demonstrativně na prstech pravé ruky.

"O ano, vaše ctěná práce je doprovázena starostmi a únavou. Vaši doktoři vám doporučili poslouchat šumění moře, ale do vašeho královského časového rozvrhu se již procházka k moři nevlezla.

"Moje slova," přitakal král.

"Má pomocnice by vám však mohla obstarat mušli. Když by si je vaše veličenstvo přiložilo k uchu, uslyšelo by hukot moře."

Maryša tázavě pohlédla na stařenku a ta pokračovala: "Umí procházet obrazy, takže by bylo pro ni jednoduché zajít k moři.

"Nikdy bych neřekla, že bych něco takového uměla," pomyslela si.

Služebnictvo přineslo na králův rozkaz malbu mořského pobřeží a nastavili ji před Maryšu. Natáhla ruku k obrazu, ale když se měla dotknout plátna, její prsty prostoupily do obrazu. Ještě naposled se rozhlédla po místnosti a vydala se k moři.

test ěščřžýáíéúů

PODLÉHÁ UTAJENÍ

5/001-CS-A ÚROVNĚ 5/001-CS-A

Objekt #: SCP-001-CS-A

Dagdagiel

Speciální Zadržovací Procedury zajišťuje z devadesáti procent Administrátor České větve SCP Nadace a není třeba je zde podrobně zmiňovat. Administrátor však nesmí spát mimo své bydliště Oblasti-01CS bez přítomnosti všech členů České rady oblastních direktorů kromě ČROD-01 a bez SCP-001-CS-A-1 až SCP-001-CS-A-12.

Oblast-01CS s rozlohou 3 ha sestává z rozlehlé zahrady a secesní vily zabírající 1/4 pozemku. Vila byla zevnitř Administrátorem upravena tak, aby ložnice Administrátora a ČROD-1 sousedila se všemi 12 ložnicemi zbylých členů ČROD, což interiér vily řadí do neeukelidovské geometrie.

Popis: SCP-001-CS-A je nefyzický pozůstatek Josefa Pytely zadržovaný v těle Administrátora České větve SCP Nadace. Při incidentu 001-CS-ALFA bylo zjištěno, že během toho, co Administrátor spí, si může právě mysl bez přístupu k ovládání těla vyměnit pozici s druhou. Tomu však lze zabránit spojením členů ČROD kromě ČROD-1 a SCP-001-CS-A-1 až 12, kteří mají negativní vliv na SCP-001-CS-A.

Záznam o incidentu 001-CS-ALFA: SCP-001-CS-A se YY. 8. 1926 dostalo skrze obsah půllitru do těla současného Administrátora. SCP-001-CS-A bylo již dříve zadrženo současným ČROD-01, avšak při incidentu S91-X bylo přeneseno i se svou zadržovací jednotkou do kapesní dimenze SCP-001-CS-B, kde se zadržovací jednotka transmutovala v pivo a mysl ohýbače reality se tak mohla i s pivem přesunout zase zpět skrze červí díru v SCP-001-CS-B do standartní dimenze. Důvod, proč se mysl SCP-001-CS-A mohla přesunout skrze pivo je připisována její schopnosti ohýbat realitu.

SCP-001-CS-A poté převzalo kontrolu nad tělem Administrátora a pokusilo se zneškodnit i současnou Českou radu oblastních direktorů, což proběhlo v VYMYSLI NÁZEV PODNIKU dne YY. 8. 1926. SCP-001-CS-A se podařilo oslabit díky týmové práci současné ČROD, silné vůli Administrátora a návratu současného ČROD-01 a jeho družiny, kteří nárazem uspali tělo Administrátora a na několik hodin jej uvedli do bezvědomí. Po probuzení získal zpátky kontrolu nad vlastním tělem Administrátor.

Kdybych měl popsat, jaké to je se nacházet v epicentru rozbité reality, řekl bych, že je to, jako když na čtyři hodiny chodí židle, ale talíře nemají oběžník, pokud se prožene mínus jedna, i když tvůj nos má morbidní peníze a kedluben, ale tu kedluben můžete, pokud byste zažili to, co já, polaskat po komíně, odrecitovat koberec, objevit se nebo hořčice. - ČROD-04 o incidentu 001-CS-ALFA

Během incidentu 001-CS-ALFA bylo vytvořeno dvanáct objektu, které lze zařadit do systému kotev reality. Jejich účinek je nejsilnější, pokud působí současně na SCP-001-CS-A a nacházejí se v blízkosti ČROD. Jinak činí pouze slabou obranu vůči ohybům reality o maximální síle odchylky 10 Hm od běžných 50 Hm.

> Seznam objektů SCP-001-CS-A-1 až SCP-001-CS-A-12

Záznam YYY. hlasování Rady O5 týkající se osudu bývalé O5-8 s přezdívkou "Renovátor" - současného Administrátora České větve SCP Nadace:

O5-1: Zahajuji YYY. hlasování, které se bude týkat toho, co uděláme s tady Osmičkou. Osmičko, můžeš přednést své návrhy a co si o tom všem myslíš.

O5-8: No, kdyby bylo na mně, zůstala bych u vás v Radě. Už s tím mám dlouhodobé zkušenosti, vím co a jak, znám vás všechny dobře, mám všeobecné informace a prostě bych ekla, že plním dobře funkci, jež zastávám, ale chápu, že máte obavy z toho, který je v mně.

O5-7: Samozřejmě, že máme. Uvědom si, že jde o velice nebezpečnou anomálii, která může ohrozit životy mnoha lidí, stejně jako ohrozila život tvých přátel a tebe samé.

O5-5: Je to tak. Nemůžeme si být jistí, co udělá, dokonce ti může ovlivňovat úsudek nebo dokonce se za tebe může vydávat a my bychom to vůbec nemuseli poznat a bylo by pozdě.

O5-10: Ohýbači jsou pro nás stále velkou neznámou, Osmičko.

O5-8: Tím bych vám právě mohla pomoci. Mohli byste zjistit mnoho důležitých poznatků velice jednoduše. Ráda bych spolupracovala. Pro blaho Nadace a pro blaho lidí mimo ni.

O5-12: To riziko je přespříliš vysoké, ale jinak dobrý poznatek.

O5-4: Osmičko, takže ty potřebuješ všech svých dvanáct kamarádů, aby se ta věc v tobě neprobudila?

O5-8: přikývne

O5-7: Nemůže tě přece doprovázet družina přátel s prověrkami nižšími jak 5, když jsi v Radě.

O5-13: Pokud je jediný problém v tom, že Osmý člen nemůže být v Radě s tím, co se jí stalo, pak ji stačí zbavit funkce.

O5-1: A jakou funkci dostane místo této?

desetisekundová odmlka

O5-3: Nezdá se, že bychom měli v zásobě místo, na které tě můžeme dosadit, Osmičko, protože toho víš přespříliš a zároveň nemáš školení, které je již několik let potřeba pro většinu míst.

O5-6: Tak co kdyby jsi šla do důchodu?

O5-10: Do důchodu ve třiceti?

O5-9: Tak co kdyby spojila síly se svými přáteli, na nichž je závislá a vytvořila nějaký nový důležitý nadační orgán?

O5-8: Víte, jak je potřeba převážet přes Oceán velkou část objektů do příslušných Oblastí v Americe?

O5-3: Ano. Převoz je velmi nákladný a doprovází jej zvýšené riziko prolomení zadržení.
O5-8: Tak co je zadržovat co nejblíže místu, u kterého byly nalezeny?

O5-11: Kam tím míříš?

O5-8: Napadlo mě, že bych se starala o systém Oblastí v zámoří. Ve střední Evropě. Vždyť víte, jak hustý je tam výskyt anomálií. Hlavně proto, že kolem Evropy se točí velká část dějin lidstva.

O5-1: rozhlédne se po místnosti a po členech Rady, po 7 sekundách promluví Nezdá se, že by někdo kladl námitky. Tak tedy pojďme hlasovat. Kdo je proto, aby byla Osmá členka zbavena funkce v Radě, byla jí zanechána Úroveň prověření 5 a byla jmenována Administrátorem středoevropského bloku několika Oblastí, které by se v následujících letech vystavěly?

ruce zvednou O5-2, O5-4, O5-5, O5-9, O5-10, O5-11. O5-12 a O5-13

O5-1: Zdá se, že je rozhodnuto, ale ještě pro statistiku a výpis z hlasování, kdo je proti?**

ruce zvednou O5-6 a O5-7

O5-1: A kdo se zdržel hlasování?

ruce zvednou O5-1 a O5-3

O5-1: Tímto je hlasování uzavřeno. Bylo mi ctí s tebou pracovat, Marie.

PODLÉHÁ UTAJENÍ

5/001-CS-B ÚROVNĚ 5/001-CS-B

Objekt #: SCP-001-CS-B

Euclid

Speciální Zadržovací Procedury: SCP-001-CS-B je zadržováno ve vodotěsné místnosti se standartní výškou místností pro Oblast-04CS a s čtvercovým půdorysem 9 m². Z cely vedou čtyři odtokové šachty s rychlostí odtékání 500 l/s. Celá místnost je umístěná v nejnižším podlaží Oblasti-04CS dvacet metrů pod povrchem země. K cele vede deset metrů dlouhá přechodová komora.

Samotné SCP-001-CS-B je povětšinu času připnuté na nerezový stolek uprostřed místnosti. Každých 24 hodin musí subjekt Třídy D, který tuto proceduru ještě nepodstoupil, vypít obsah SCP-001-CS-B. V případě, že bude nedostatek nových subjektů Třídy D, budou se subjekty, které jsou k dispozici, po dvacetičtyřhodinové lhůtě v pití střídat. Každý týden musí být SCP-001-CS-B vymyto za pomocí objektů taktéž se nacházejících v místnosti¹ kvůli zachování hygieny.

Testy pro analýzu materiálu, ze kterého bylo SCP-001-CS-B vyrobeno, a jiné experimenty budou kvůli bezpečnosti provedeny až po testování na SCP-001-CS-C.

Popis: SCP-001-CS-B je nádoba na pivo z čirého skla s objemem 0,5 l s ouškem, na které začal dne 17. 3. 1926 pracovat současný ČROD-01 za účelem daru pro současného Administrátora České větve. Anomální vlastnosti SCP-001-CS-B spočívají v systému kapesní dimenze SCP-001-CS-B, shromažďování materiálu do ní a postupné transmutace tohoto materiálu uvnitř na alkoholické pivo.

SCP-001-CS-B se váže na osoby, které pijí jeho obsah. Průměrně po třech dnech začne být okolí této osoby ovlivňováno SCP-001-CS-B. Efekt se vztahuje nejčastěji nejprve na hodnotně i hmotnostně malé fyzické věci ve vlastnictví osoby.² SCP-001-CS-B přesune tyto věci za pomocí krátkodobé červí díry Třídy C do již zmíněné kapesní dimenze. Přenos Nelze ovlivnit vzdáleností od SCP-001-CS-B.

Dle popisu a měření se jedná o kulový prostor o průměru přibližně 2 km. Tloušťka nedosažitelného prostoru od okraje, který nejspíše poskytuje pro dimenzi světlo, je odhadována na 500 m, což redukuje obyvatelnou část dimenze na kouli o průměru 1 km. Měření je velmi obtížné kvůli sníženému množství Humů, které činní v hypotetickém středu dimenze 12 Hm. Tato hodnota klesá v závislosti na vzdálenosti od hypotetického středu až na 4 Hm. Předpokládá se, že číslo může ještě dále klesat, avšak to není možné fyzicky ověřit.

Červí díra zanese objekt do místa v blízkosti hypotetického středu. Flexibilní magnetické pole (nemusí působit stejně na všechny objekty v dimenzi) postupem času přitáhne objekt k kraji, kde se poté transformuje v pivo, které je následně přenášeno červí dírou Třídy D do SCP-001-CS-B.

Čím více jediná osoba vypije transmutovaného materiálu z SCP-001-CS-B, tím hodnotnější objekty jsou pomocí červích děr do kapesní dimenze přesouvány. To však neplatilo v moment aktivace SCP-001-CS-B. Vizte záznam o incidentu S91-X.

Jestliže není pivo z SCP-001-CS-B dlouhodobě požíváno, SCP-001-CS-B vypustí veškerý objem kapesní dimenze skrze červí díru v půllitru. Při prolomení zadržení z dne 13. 1. 1930 takto SCP-001-CS-B vypustilo 50 000 m³ piva, což si vyžádalo 5 mrtvých.

Záznam o incidentu S91-X: Dne 22. 5. 1926 objevil ve svém bývalém bydlišti současný Administrátor České větve a neúmyslně ji aktivoval. Administrátor České větve a ČROD-01 jsou v manželském stavu od 1. 6. 1925. Oba přiznali po zadržení SCP-001-CS k sobě "bezmeznou lásku", což mohl být důvod přenosu současného ČROD-01 do kapesní dimenze v SCP-001-CS-B a současně jeho okolí, které sestávalo v ten moment z Oblasti-91.

PODLÉHÁ UTAJENÍ

5/001-CS-C ÚROVNĚ 5/001-CS-C

Objekt #: SCP-001-CS-C

Safe

Speciální Zadržovací Procedury: SCP-001-CS-C jsou uchovávány ve třech úložných kufrech v Oblasti-15CS. Testování funkčnosti SCP-001-CS-C je prozatím zakázáno. Pro podrobný výčet momentálně známého složení kontaktujte Dr. Kiliana.

Popis: SCP-001-CS-C označuje v současné době 48 skleněných prstenů o rozměrech od 1,5 až 2 cm ve vnitřním průměru s tloušťkou stěn 2 až 3 mm a výškou 0,4 až 0,6 cm. Jsou průzračné a jemně namodralé. Původní počet sestával minimálně a pravděpodobně z 71 kusů. Složení odpovídá z 98% běžnému olovnatému sklu,³ avšak zbylé dvě procenta činní několik různých běžných látek, např.: ocet, jodid stříbrný a peroxid vodíku, které by však nemohly být přimíchány do směsi skla bez dalších nalezených dosud neznámých stopových látek. Je taktéž možné, že možnost, aby sklo z SCP-001-CS obsahovalo současně tyto látky, bylo potřeba specifického postupu výroby.

SCP-001-CS-C byly získány od přeživších incidentu S91-X po skončení incidentu 001-CS-ALFA. Kvůli povaze SCP-001-CS-C nebyly jejich výrobě dochovány takřka žádné informace stejně jako byly ztraceny podobné znalosti o SCP-001-CS-B a dalších Nadací vytvořených objektech. Ví se s jistotou, že SCP-001-CS-C byly vytvořeny v kapesní dimenzi SCP-001-CS-B bývalými zaměstnanci Oblasti-91, pro zajištění úniku z tohoto prostoru. SCP-001-CS funguje na principu použití vyvolaných myšlenek pro přesun mezi vesmíry. Tyto vyvolané myšlenky se nedochovají, což je také důvod, proč přeživší incidentu S91-X zapomněli většinu informací o výrobě anomálního skla, na které se specializovala právě ztracená Oblast-91, i počet vesmírů, skrze které družina přeživších prošla, a podrobné informace o nich a taktéž velkou část osobních vzpomínek jako rodinné události, data narození, jména známých, atd.

Máme ohýbače reality, který musí být zadržen nebo zničen. Scrantonovy kotvy reality byly v té době nové, nebo neexistovaly, takže bylo potřeba zadržet tohoto ohýbače jinak. Jmenuje se Josef, jen tak pro info. Dr. Novotný pro zadržení ohýbače vytvořil speciální skleněný náhrdelník (relativní prototyp Scrantonovy kotvy). Tady to bude fungovat trochu jako SCP-963. Když se ten náhrdelník dotkne kohokoli kromě svého tvůrce tedy Dr. Novotného, tak bude mysl dotyčné osoby přenesena a uvězněna uvnitř tohoto náhrdelníku, další efekt je, že svému nositeli, tedy Dr. Novotnému propůjčuje vlastnosti, jaké měl Dr. Clef nebo Donald Trump, ohýbaní reality ohýbači na něj nebude působit. Sám Dr. Novotný se utká v souboji s ohýbačem reality, nasadí mu náhrdelník. (Nejspíš to po něm hodí, na což však bude mít jen jeden pokus, protože jakmile pustí náhrdelník, už není v jeho ochraně a minutí by znamenalo jeho smrt.) Jakmile se bude mysl ohýbače reality nacházet v náhrdelníku, Dr. Novotný si jej nasadí a bude jej od té doby nosit permanentně, protože náhrdelník není sám schopen aktualizace na mysl ohýbače reality, který se stále přizpůsobuje tomuto náhrdelníku, a tak musí Dr. Novotný každý den pomocí své mysli náhrdelník upravovat.

Po nějaké době se Dr. Novotný rozhodl udělat pro svou ženu Marii dárek (k výročí). Rozhodne se vyrobit sklenici piva, z níž by se dalo pivo pít takřka neomezeně. Dr. Novotný chtěl, aby to bylo překvapení, proto to Marii neříkal. Navíc si svou práci nosil nebo nechával na svém pracovišti v Oblasti-91. Jednou, když si půllitr přinesl domů, aby na něm pracoval i mimo pracovní dobu, jej nechal na druhý den doma, kde jej našla Marie.

V této fázi měl půllitr určité vlastnosti. Pivo se v něm tvořilo z věcí, které měl člověk, který se ocitl (ze začátku dotkl) v jeho blízkosti (kromě samotného tvůrce Dr. Novotného), rád. Takové věci byly přesunuty do speciální kapesní dimenze samotného půllitru kde se postupem času rozpustily na pivo. V té době byli Marie a František novomanželé, přibližně v této době je láska na vrcholu. Tím, že se Marie dotkla půllitru, který František doma zapomněl, jej aktivovala. Marie milovala Františka, takže ho ten půllitr detekoval a přesunul ho do té kapesní dimenze, která však byla prázdná. Aby byla zaplněna, bylo potřeba o hodně větší množství materiálu, takže to přesunulo s Františkem i celou Oblast-91.

Podezření na půllitr nepadlo. Jednak se v té chvíli nacházel od Oblasti-91 několik kilometrů, jediný, kdo o půllitru věděl, byl František, který byl pryč i se všemi svými dokumenty, které se týkaly jeho posledních prací. O5-8 nikomu o půllitru v té době neříkala.

Když se Marie napila, začalo jí to pivo hodně chutnat (tady jde o přirozenost piva v půllitru, ale kdyby to pivo bylo třeba z jejich oblíbených šatů, chutnalo by ještě lépe, jako fakt hodně dobře, což by ale cítila jen sama Marie, takže lze říci, že má pivo z půllitru mysl-ovlivňující vlastnosti.

Když člověk vypije pivo vytvořené z něčeho, co má rád, logicky mu bude i více chutnat.

Marie ačkoli bude truchlit nad ztrátou manžela, bude mít naději, že stále žije, protože přesun do jiné dimenze neznamená automaticky smrt (to, že nebyla Oblast-91 zničena, nýbrž přesunuta se zjistí). To pivo ji bude hodně chutnat a aby se podělila o takový skvělý zážitek, vytvoří s svými dvanácti až třinácti přáteli (Nikoliv z Rady O5, ale z řad zaměstnanců 4. Úrovně) spolek, ve kterém budou pít z půllitru. Taky se v tom pivu bude asi koupat, aby byly reference na Postřižiny ještě výraznější.

Dimenze půllitru vypadá jako úplně černý prostor v okolí, Světlo je zde přítomno, jakoby byl obyčejný den na Zemi, ale není vidět, odkud to světlo přichází, prostě tam je. Dimenze je orientovaná tak, že jde zjistit, kde je nahoře a kde dole, protože na dně té dimenze je moře piva, které nejdříve vzniklo ze základů Oblasti-91. Gravitace zde funguje napůl; celá budova Oblasti-91 levituje ve vzduchu, ale osoby uvnitř Oblasti pociťují obyčejnou gravitaci jako na Zemi. Když se nacházíš mimo Oblast v té dimenzi, levituješ taky. Všechny věci, které v dimenzi jsou, časem klesají na dno, kde se nachází pivo, v němž se rozpustí. Optika je tam taky trochu divná; když se díváš na moře piva, zdá se ti, jakoby bylo blízko u tebe, i když jsi ve skutečnosti dál. To samé platí pro stěny dimenze, prostě se vzdálené Objekty, jež jsou přirozenou součástí dimenze, jeví, jakoby byly blízko a jsou tedy velké.

Dr. Novotný si je vědom jako tvůrce toho, že dimenze půllitru není plně uzavřena; když někdo hodí něco do samotného půllitru a tento předmět klesne na dno sklenice, zmizí právě do dimenze půllitru (asi dám té dimenzi nějaké číslo), a něco, co se nachází v dimenzi nejdále ode dna se objeví v blízkosti půllitru v naší dimenzi. Proto sepíše na papír všechno o půllitru, papír následně zmačká, vyleze na střechu a vyhodí nad sebe ten papír, čímž zůstane ve vzduchu.

Jednoho dne ve spolku spadnou někomu brýle do toho půllitru (nebo tam vletí nějaký hmyz), čímž se aktivuje zpáteční portál a u sklenice se objeví právě ten muchlaný papír, jenže už bude pozdě; Dr. Novotný se nejspíš rozpustil v pivu spolu s náhrdelníkem, v němž byl i ohýbač reality. Mysl ohýbače reality se již to ráno do Marie dostala (mysl nedošla k úhoně, protože je to ohýbač). Ačkoli se rozhodnou ten den už z půllitru nepít, prakticky nic tím nezískají, protože mysl ohýbače reality převezme během spánku kontrolu nad Marií.

Když se ukáže, že Marie má jinou mysl, pokusí se ji členové spolku zadržet. To se jim nakonec podaří i s pomocí Marie, kterou bude ohýbač reality držet bez možnosti ovládat své tělo v iluzi, že se nic nestalo, tedy bude mít sen, v němž však bude kvůli různým nesrovnalostem zjišťovat, že to není pravda a podaří se jí z toho snu vymámit a převzít zase zpátky kontrolu, když bude ohýbač nejslabší, což bude ve chvíli, kdy se na scéně objeví Francin.

Emočně zlomeného Francina našel na střeše jeden mladší výzkumník. Chvíli si spolu povídali a pak se rozhodli, že ještě není čas na to to vzdát. Francin a výzkumníci z Oblasti-91 vytvoří určitý objekt, který bude otevírat portály do vesmírů nad dimenzí piva. Nic však není zadarmo a výzkumníci, aby se dostali skrze portál, musí zaplatit svými vzpomínkami. To je také důvod, proč už nebude Nadace vyrábět anomální skleněné výrobky; nebude nikdo, kdo si to bude pamatovat, a také se veškeré záznamy a návody z Oblasti-91 rozpustí v pivu.

Jako primární cíl se po tomto stane udržení mysli ohýbače reality v Mariině mysli a zadržování půllitru. Z členů spolku se stane ČROD, z Marie bude česká administrátorka a z Francina ČROD-1. Díky jejím schopnostem, bude ČROD v neustálé ochraně před atentáty apod. Z půllitru se stane první česká zadržená anomálie, tedy SCP-001-CS.

Když si zesumírujeme důvody, proč je tohle SCP-001-CS, tak:
1. První české napsané SCP bylo SCP-150-CZ od Lukyna, které popisovalo nekonečný půllitr.
2. První české SCP je v tomto příběhu právě půllitr.
3. Jestli to stihnu, tak bude tohle SCP-001-CS první návrh.
4. Je první v seznamu.

Doplňující informace k půllitru: Když z něj dlouho nikdo nepije, půllitr se jako "naštve" a vypustí zároveň velké množství piva z dimenze.

Děj se odehrává kolem roku 1920.

Chronologický plán na soupis:
Úvod (seznámení s postavami základní informace o půllitru)
První příběh o zadržení ohýbače reality Dr. Novotným (plus možná protokol o samotném ohýbači reality)
Druhý příběh o nalezení půllitru Marií
Třetí příběh o nesnázích v dimenzi půllitru
Čtvrtý příběh o objevení zmuchlané zprávy Dr. Novotného
Pátý příběh o zadržení Marie jakožto ohýbače reality
Konec (co bylo pak atd.)

Pečovatel - Petr - 1
Objevitel - Olga - 2
Milenec - Miroslav - 7
Klaun - Karel - 9
Hrdina - Helena - 4
Kouzelník - Kazimír - 8
Rebel - Radovan - 3
Neviňátko - Nela - 5
Tvořitel - Tomáš - 6
Mudrc - Milada - 10
Vládce - Vojtěch
Jeden z nás - Jan

Přeživší Francin

https://search.creativecommons.org/photos/9db16315-2eb4-4c6e-a462-61378d36bc6a
https://snappygoat.com/s/?q=old+photo+woman#feb005b0524b557bf720c62b5421549e3441e8fb,2,1978.
https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/54/27/71/romeo_a_julie.pdf

SCP-CS Sandbox II

SCP-CS Sandbox II: Czech Boogaloo