Akt I
Mannův duch
Jde slyšet pár kroků křupajících sněhem. Najednou jich přibyde více, všechny současně, některé naznačují chůzi, jiné běh, Na pozadí pobíhají sem a tam postavy, než se všechny shluknou kolem kolem osamocené postavy ležící ve sněhu obličejem k zemi. Kroky náhle přestanou.
Jeden chlapec vystoupí z davu a začne zpívat.
Chlapec:
ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ, POKOJ SVATÝ, VINŠUJEME VÁM,
NEJPRV PANU HOSPODÁŘI, PAK VAŠIM DÍTKÁM!
ZDALEKA SE BÉŘEME, NOVINU VÁM NESEME,
CO JEST SE NÁM PŘIHODLO V MĚSTĚ BELTÉMĚ.
Další dvě postavy vystupí z davu.
1. vypravěč: Na začátku umřel Mann. Everett Mann byl mrtvý, úplně mrtvý… ale úplně.
Clapec pokračuje ve zpěvu
Chlapec:
CHLEBÍČKA NECHCE BRÁTI, NAKRMILA HO MÁTI,
RADŠ TOLÁREK NEB DUKÁTEK MÁTE POSLATI…
2. vypravěč: Nebylo pochyb, že Mann byl mrtvý. To musí být všem jasno, jinak z tohoto příběhu nevzejde pranic užitečného.
Všichni herci se přidají ke zpěvu.
Všichni:
DÍTKO JE TO BOHATÝ, V NEBI VÁM TO ZAPLATÍ,
ŽE SE BUDETE PO SMRTI S NÍM RADOVATI.
JACK BRIGHT (OPICE) vstoupí. Přechází po jevišti, škrábe se na zadku a nepřítomně funí. Občas přistoupí k okraji jeviště a zařve jako opice na publikum. Nakonec přijde ke svému pracovnímu stolu, posadí se, a začne se prohrabovat množstvím papírů.
1. vypravěč: Bright byl Mannův jediným vykonavatelem, jediným nadřízeným, jediným přítelem a jediným truchlícím, ačkoli byl jeho smutek bizarní, jakoby opičí a osobitý.
3. vypravěč: Zkrátka byl skoupý…
Bright: (Opičí skřeky)
HERCI odcupitají od BRIGHTA a natisknou se do rohu. BRIGHT se vrací ke svému papírování, frkaje a bruče.
4. vypravěč: …přepracovaný…
5. vypravěč: …bez pomocníků…
1. vypravěč: …dlouho prošlý…
2. vypravěč: …našrot…
3. vypravěč: …utísněný…
4. vypravěč: …bastard oblastního ředitele!
2. vypravěč: Doslova mrtvý uvnitř.
3. vypravěč: Kdyby byl schopen přes svou teplou opičí srst cítít zimu, nedal byl to najevo.
4. vypravěč: I kdyby se na jeho očích podobných korálkům vytvořil mrazivý škraloup…
5. vypravěč: …a přikryl by ho sních jako našlehaná poleva opičí dort…
ALL: …neuronil by ani jedinou slzu!
Bright: BHÁ! JDĚTE DO PRDELE!
1. vypravěč: Udržoval teplotu ve své kanceláři pod nulou. Samozřejmě, že pod svou tlustou vrstvou opičích chlupů nemohl cítit ten chlad, avšak zároveň se nestaral o to, jestli ten chlad necítili jeho spolupracovníci. V létě v jeho kanceláři mrzlo a v zimě ani o stupeň nepřitopil.
2. vypravěč: Tenkrát - v jeden z mnohých dobrých dnů v roce, na Štědrý den, seděl starý zaneprázdněný Jack Bright u svého stolu v Oblasti-19. (Bright spěšně něco škrábe perem do bločku.) Bright měl u svého stolu topení, vzhledem k rozpočtu však svému asistentovi Dr. Djangu Bridgovi poskytl topení o dost menší. Bylo tak malé, že si musel doktor ohřívat každý prstíček zvlášť, než se mohl ke své práci vrátit.
DJANGO BRIDGE je ukázán u svého komicky malého stolečku. Jde vidět, jak ze stolku zdánlivě bezdůvodně vyčnívá kanadská vlajka.
Bridge: (K publiku) Je-jenže Django Bridge, pilný a obětavý asistent, si nenašel v rozpočtu místo pro trošku větší přenosné topení, a tak se zkoušel ohřát nad matnou obrazovkou svého zhasínajícího telefonu; ale protože neměl dost silnou fantazii, nepodařilo se mu to. (Zatřepe se zimou)
BRIDGE se otočí zpátky k práci. Vstoupí BRIGHTŮV synovec RALPH ROGET.
Roget: Veselé Vánoce ti přeju, strýčku Brighte! Bůh ti žehnej!
Bright: (Opičí skřeky) BŮH NEEXISTUJE (Další opičí skřeky) JDI DO PRDELE!
Roget: Posíláš mě do prdele? Na Vánoce? To nemůžeš myslet vážně, že ne?
Bright: Myslím! Veselé zasrané Vánoce. Jakým právem se vůbec veselíš? Nemáš práci, nemáš peníze!
Roget: Pak jakým právem se tak chmuříš, strýčku? Ty máš práci a máš hromadu peněz.
Bright: Oh, jdi s tím do prdele, Ralphe. Co jiného jsou Vánoce, než čas pro placení daní a kupování dárků za peníze, které nemáš, a trávení toho času s rodinou nezatížen práci, kterou nemáš taky. Kdyby bylo po mém, tak každý zkurvysyn, který tudy projde a bude vyhlašovat ty hovna o "Veselých Vánocích", by byl nacpán do toho svého proklatého krocana a předhozen Plazovi.
Roget: Strýčku!
Bright: (Posměsně) Synovče! Vánoce si slav po svém a mě nech slavit Vánoce po mém.
Roget: Nechat tě slavit Vánoce po tvém? Ale ty je neslavíš!
Bright: Tak mě z toho rovnou vynech, kurva.
Roget: Vždycky jsem si myslel, že Vánoce jsou dobrý čas. Doba veselí, chlastání a sváteční kocoviny. Je to jediný den v roce, kdy muži a ženy otevírají svá zavřená srdce - a rozevírají nohy - svobodně! Pánbůh požehnej!
BRIDGE začne tleskat a setře si ze své tváře uroněnou slzu.
1. vypravěč: Django Bridge tleskal nevědomky, což bylo privilegiem poskytnutým přesně nultému počtu lidí, kteří pod Brightem pracovali, a jakmile si to uvědomil, otočil se zpátky ke svému topnému tělesu, do něhož šťouchnul, a které z vůle lhostené povahy vesmíru zkratovalo a vyplo se.
Bright: Jestli od tebe uslyším ještě jediný zvuk, Bridgi, vrazím ti špičku boty do prdele tak hluboko, že bude každičká její částečka prosit o to, abych tě už vyhodil, ještě než tohle odpoledne vůbec skončí. (Na ROGETA.) Máš jemný jazyk, hochu. Zajímalo by mě, proč se neucházíš o místo v na vyšším řízení.
Roget: Nehněvej se, strýčku Brighte! Na zítřek vás zvu k nám povečeřet! Půjdeme na thajské smažené nudle!
Bright: To bych byl radši, kdybyste mě s těma nudlema usmažili.
Roget: Ale proč, strýčku?
Bright: Proč? Proč ses s ní doháje oženil?
Roget: No, protože jsem se zamiloval!
Bright: (Posměšně) Protože ses zamiloval.
2. vypravěč: Bright vyštěkl slovo "zamiloval", jakoby to byla jediná věc na světě ještě směšnější než "Veselé Vánoce".
Roget: Ale notak, Brighte. Ještě nikdy jsi mě nenavštívil, tak proč to teď najednou zmiňuješ?
Bright: Odejdi z mojí kanceláře.
Roget: Jediný, co jsem chtěl, bylo jen být s tebou přítel, strýčku Brighte.
Bright: Odejdi… z mojí kanceláře.
Roget: Je mi líto, že se takhle cítíš, ale přesto si nebudu kazit náladu! Takže veselé Vánoce ti přeju, strýčku!
ROGET otevře dveře.
Bright: Řekl jsem, ať vypadneš kurva z mojí kanceláře.
ROGET odchází, směje se.
3. vypravěč: Když Ralph Roget vyšel ze dveří, dva jiní muži vstoupili dovnitř.
1. ČLEN CHARITY MANNA zaklepe na dveře. Dveře se otevřou dokořán a dovnitř vstoupí dva muži.
3. vypravěč: Byli to štíhlí muži, tváře zrůžovělé z chladu venku a obličeje dobré vůle, a nyní stáli před šimpanzím ředitelem Oblasti-19.
1. člen Charity Manna: (K BRIDGOVI) Á, Oblast-19, že ano? Ředitelé Birght a Mann? Mám tu čest mluvit s Dr. Brightem či Dr. Mannem?
BRIDGE ukáže na BRIGHTA.
Bright: Mann je již sedm let mrtvý. Zemřel přesně před sedmi lety o této noci. Nejspíš to bylo tím kokainem, abych byl upřímný.
2. člen z Charity Manna: To je mi hluboce líto, Dr. Brighte. Ale… v tento nejslavnostnější den v roce je dobrým zvykem natáhnout vřelou a hebkou ruku štědrosti k těm, kteří jsou jaksi méně šťastní než my, těm, kteří velmi trpí.
Bright: (S nezájmem k DJANGOVI) Dosáhli jsme již kapacity pro Třídu D?
Všichni HERCI stojící kolem jeviště upřímně zabědují. ČLENOVÉ CHARITY MANNA si vymění nervózní pohledy.
VŠICHNI: Oou.
Bridge: Uh, oh… um… no, ne, pane, vždycky bychom jich potřebovali víc…
Bright: A naše amnestika? Pořád fungují, jak mají?
HERCI zabědují trošku hlasitěji.
VŠICHNI: Oooouu!
1. člen Charity Manna: Ano, fungují, ale přál bych si, abych mohl říct, že nejsou třeba, protož—
Bright: Podporuji zadržování nešťastníků za účelem testování a podporuji vymazávání vzpomínek těm, jejichž životy byly zničeny na úkor našeho cílevědomého pokroku. Jestli chudí doopravdy potřebují pomoc, mohou ji najít tam.
Zatím nejhlasitější zabědování.
VŠICHNI: OOOOOOUUUUUUUUUU!
2. vypravěč: Ale dohajzlu, Brighte.
1. člen Charity Manna: Testování nebo amnestická léčba? Mnoho by jich raději zemřelo.
Bright: Jestli by radši chtěli umřít, tak ať si poslouží. Aspoň bude míň lidí, které musíme chránit. A teď vám přeji dobré odpoledne, pánové, a sbohem.
3. vypravěč: Členové Charitativní Nadace Manna vycítili, že by bylo zbytečné a možná i nebezpečné rýpat do opice dál, a tak se odebrali k odchodu.
Odcházejí. Všichni HERCI je při odchodu pozorují. BRIDGE natáhne ruku, ale hned ji zase stáhne a pod BRIGHTOVÝM pohledem sklopí hlavu.
1. vypravěč: Uplynula nějaká chvíle a směna v Oblasti-19 skončila. Django Bridge naskládal v rychlosti své věci do batohu a vzal svůj tenký kabát.
Bright: Hádám, že budete chtít po celý zítřek volno, tak?
Bridge: Pokud by vám to nevadilo, Dr. Brighte.
Bright: Ovšem, že by mi to vadilo.
Bridge: (K publiku.) Django na doktorovi pozoroval, že ví, že je to jen jednou v roce.
Bright: Stupidní výmluva pro plýtvání cennými penězi oddělení na každý 25. prosinec, Bridgi. Domnívám se však, že si vzít volno na celý den potřebujete. V tom případě tu však buďte další den dřív.
2. vypravěč: Asistent slíbil, že ano, a Bright se zachrochtáním a zavrčením odešel .
BRIGHT vyjde z Oblasti-19 a vydá se na nádvoří mezi administrativními kancelářemi a ubytovnou pro zaměstnance. Vítr hlasitě duje a kolem něj chumelí.
5. vypravěč: Bright si vyzvednul svou skorvnou večeři v podobě banánů a whiskey v jednom z pochmurnějších hostinců pro zaměstnance… (BRIGHT odchází z hostince a přechází přes dvůr. Kolem něj se začne shlukovat velký dav mladých zaměstnanců, kteří se smějí a mluví nahlas. BRIGHT se mezi nimi ztratí.) …a odešel domů.
BRIGHT se vypotácí omámený z davu. Zastaví se, aby se vzpamatoval, načež se opatrně rozhlédne kolem. Dav zmizel. Potěšen udělá krok, dav se znovu objeví. Do BRIGHTA je v davu strkáno a dav s ním hází sem a tam.
Bright: DO PRDELE.
Světla se přesunou od BRIGHTA, který zmízí ve tmě na dvoře, ke skupině KOLEDNÍKŮ zpívajících "DEN PŘESLAVNÝ".
Herci:
DEN PŘESLAVNÝ JEST K NÁM PŘIŠEL,
V NĚMŽ MÁ BÝTI KAŽDÝ VESEL.
RADUJME SE, VESELME SE,
V TOMTO NOVÉM ROCE.
ABYSME K VÁM ZA ROK PŘIŠLI,
A VÁS VE ZDRAVÍ ZAS NAŠLI.
RADUJME SE, VESELME SE,
V TOMTO NOVÉM ROCE.
ZA ROK SE SEJDEM ZAS SPOLU,
PŘIPIJEM JEDEN DRUHÉMU.
PIVA, VÍNA PÁLENÉHO,
NA ZDRAVÍ DRUHÉHO.
DEN PŘESLAVNÝ JEST K NÁM PŘIŠEL,
V NĚMŽ MÁ BÝTI KAŽDÝ VESEL.
RADUJME SE, VESELME SE,
V TOMTO NOVÉM ROCE.
Hudba se ztlumí. KOLEDNÍCI zmizí ve stínu. BRIGHT se ukáže opile se potácející směrem ke dveřím svého domu.
5. vypravěč: Přicházeje domů, příblížil se Bright ke dveřím. Arriving home, Bright approached the door to his home.
4. vypravěč: Na dveřích nebylo nic neobvyklého, až na to, že byly velmi velké…
3. vypravěč: A samozřejmě, měly klepado…
Obličej EVERETTA MANNA se zjeví na dveřích.
Mann: BRIGHTE!
Bright: Ježiši, Manne?! (//BRIGHT se otočí a dá si facku, aby se probral. Když dostatečně vystřízliví , otočí se zpátky na dveře, odkud již MANNŮV obličej zmizel. //) Dohajzlu… Musím přestat chlastat.
1. vypravěč Bright stoupil dovnitř a vrávoravě došel do svého pokoje.
5. vypravěč: Když se svlékal a pak vylézal do své opičí postele…
3. vypravěč: …podivné zvuky se začaly ozývat jeho příbykem.
BRIGHT si přehodí noční košili a nasadí si pár brýlí na čtení. Z venku jde slyšet kvílení větru a zvuk skučení. Odněkud doléhá rachocení řetězů.
2. vypravěš: Jaaaaaaaackuuuuu…
3. vypravěč: Briiiiiiiiiiiiighteeeeeee….
5. vypravěč: Tyyyyyyyyyyyy…
2. vypravěč: Zaaaasraaaaaanýýýýý….
4. vypravěč: Zmrrrrrrrrrrrrrrr…
3. vypravěč: Deeeeeeeeeee…
4. vypravěč: Jaaaaaaackkkkkkkkuuuuuuuu…
3. vypravěč: BRIGHTE!
Bright: O můj bože, držte huby kurva, Ježiši Kriste.
Lze slyšet tahání řetězů. MANN vyjde ze stínů.
Mann: Jaaaaaaaaaackuuuuuuu!
Bright: Oooooo ne. Tohle už ne. Je to jen z toho pití, tomu nevěřím!
3. vypravěč: Byl to duch Everetta Manna! Jeho tělo bylo celé průhledné a jeho mysl samý děs.
1. vypravěč: Když to zvážíme kolem a kolem, Mann nejspíš došel k závěru, že tohle byl upgrade.
Bright: Co po mně chceš?
Mann: Mnoho.
Bright: Kdo seš?
Mann: Ptej se, kdo jsem byl.
Bright: Já— uh, fajn. Kdos byl?
Mann: ZA ŽIVA JSEM BYL JÁ VELIKÝ A STRAŠLIVÝ MANN, tvůj partner a spoluvedoucí této Oblasti-19.
Bright: Ah, do hajzlu, fakt jsi to ty. Dobře, ať to máme z krku. Můžeš se posadit?
Mann: Mohu.
Bright: Tak si sedni.
4. vypravěč: Dívejte se, Bright se na tuto otázku zeptal jednak proto, že byl zvědavý, zda duch tak transparentní je vůbec schopen si sednout, a druhak aby ptestoval, jestli doktorova averze k židlím vydržela i jeho smrt. .
MANN se posadí.
Mann: Tak. Co myslíš?
Bright: Vypadals líp.
Mann: Vidíš: To jsem si myslel. Ale pak jsem si uvědomil, že se mohu vtlačit více či méně, kamkoli chci. Představ si se dostat do bezprostřední blízkosti tý proklatý sochy nebo sledovat Tragédii o Oběšeném králi bez život ohrožujících následků. (MANN se zhluboka nadechne.) Volnost osvobozuje, Jacku.
Bright: Nevěřím, že jsi reálný.
Mann: Proč bys pochyboval o svých smyslech?
Bright: Abych byl fér, opičí smysly je těžší ošálit. Ale smysly jsou obecně tak… citlivé. Lehce ovlivnitelné. Bolest břicha a hlavy, nechtěné užití amnestik, ta sklinka a půl, co jsem vypil v baru doslova před půl hodinou. Kdo ví.
5. vypravěč: Při zmínce o alkoholu, na nějž měl velmi jistě silnou posmrtnou chuť, Duch děsuplně zavzlykal, zatřásl řetězy, čímž vyvolal takový rachot, že vystrašený Birght spadl ze židle zády napřed.
MANN řve v nezměrném vzteku.
Mann: AaaaaaAAAAAAAAAHHHHHHHHH!
Bright: Ježiši Kristě, Manne! Vážně! Co po mně, doprdele, chceš?
Mann: Je třeba, abychom my všichni kráčeli naší cestou života ruku v ruce s našimi bratry, Brighte. Pokud naše duše spolu nekráčejí za života, jsou odsouzeny na kráčení po smrti!
Bright: …je to něco, co bychom měli zadržovat, nebo…?
Mann: Ooooooooou… běěěěěěěěěěda—
VŠICHNI HERCI se připojí k "běda" a přidávají na hlasitosti.
All: —běěěěědaaaAAAAA-
Mann: —to já!
MANN zatřese řetězy, které mu visí z těla.
Bright: Když už jsme u toho, co ty řetězy?
Mann: Tyto řetězy, které nosím, Jacku Brighte, tyto řetězy, jež jsem si ukoval za svého života. Očko po prokletém očku a yard po prokletém yardu, já jsem je nashromáždil ze své svobodné vůle a ze své svobodné vůle je i nosím. Je ti ten vzor cizí, Jacku? Cítíš tu tíhu a délku řetězů, které sám nosíš? Tvé byly stejné jako mé před sedmi Štědrými večery. Je to vskutku těžký řetěz, a teď si představ jak moc mohl narůst za ta dlouá léta!
Bright: Everette, prosím. Nějak mě utěš.
Mann: Nemám jak, Jacku. Nemám nic než ty řetězy.
Bright: Ale byls tak dobrý ředitel oblasti, Everette, nejlepší ve svém oboru—
Mann: OBORU!
VŠICHNI HERCI i BRIGHT odstoupí od MANNA. Zasvítí na něj jasně rudé světlo.
Mann: Lidstvo byl můj obor, Jacku. Dobrá vůle všem lidem, laskavost, chránit nejchudší a nejslabší z nás, to byl můj obor! A já jsem na ně nedbal! (Odmlčí se, jakoby se zaposlouchal.) Poslouchej mě, Brighte. Můj čas s tebou jej iž skoro u konce. Jsem tvé varování. Takové, jaké jsem si přál mít před těmi všemi lety, že máš ještě šanci uniknout osudu, k němuž jsem byl odsouzen já.
Bright: Tys… tys byl vždy dobrým partnerem a přítelem, Everette…
Mann: Budou tě strašit tři Duchové.
Bright: D— duchové? Je tohle ta šance, kterou jsi zmiňoval?
Mann: Ano, to je.
Bright: (Odmlčí se, přemýšlí.) Pak… uh, bych radši ne.
Mann: Prvního z nich čekej zítra, Jacku, hned po první hodině ranní!
Bright: Takže my jdeme fakt na to? Nemůžou se tu prostě zjevit všichni najednou, abych to měl brzo za sebou?
Mann: Druhý přijde další noc ve stejný čas. Třetí den poté, než zazní poslední úder při odbíjení půlnoci.
MANN začne mizet v temnotě.
1. vypravěč: Když Mannův duch vyslovil ta slova, temnota ho obklopila.
2. vypravěč: Bright k němu přišel blíž.
3. vypravěč: Ale Mann vstyčil svou ruku, jakoby mu rozkázal, aby se k němu nepřibližoval.
MANN je už téměř úplně pryč.
Mann: Dej si pozor, Jacku z Oblasti-19! (Zmizí, tůstává jen jeho doznívající ozvěna.) Dej si pozor!
Bright: Báh… Ale vážně bych měl přestat pít. To není vtip, tohle začíná být legitimní problém.
2. vypravěč: Bright se vrátil do své postele a okamžitě na to usnul.
Světlo nad BRIGHTEM se zltumí. LAMPÁŘ venku vyjde na ulici rozsvěcovat lampy. Jak jde, tiše si zpívá.
Lampář:
TICHÁ NOC, SVATÁ NOC
JALA LID V BLAHÝ KLID.
DVÉ JEN SRDCÍ TU V BETLÉMĚ BDÍ,
HVĚZDY PŘI SVITU U JESLÍ DLÍ,
V NICHŽ MALÉ DĚŤÁTKO SPÍ,
V NICHŽ MALÉ DĚŤÁTKO SPÍ.
TICHÁ NOC, SVATÁ NOC!
CO ANDĚL VYPRÁVĚL,
PRIŠED S JASNOSTÍ V PASTÝŘŮV STAN,
ZNÍ JIŽ Z VÝSOSTI, Z VŠECH ZEMĚ STRAN:
VÁM JE DNES SPASITEL DÁN,
PŘIŠEL KRISTUS PÁN!
Všechna světla zhasnou. Vše ztichne, jen BRIGHT hlasitě chrápe.
Akt II
První ze tří přízraků
4. vypravěč: Když se Bright probudil, byla taková tma, že si na chvíli myslel, že oslepnul.
BRIGHT si odfrkne a náhle se probudí.
Bright: Á! Už jsem měl strach, že jsem oslepl!
4. vypravěč: Právě jsem to říkal.
Bright: (4. vypravěči) Ou. Pardon.
4. vypravěč: Tvé oči jsou v pořádku.
Bright: Jo, to vidím.
4. vypravěč: Je prostě veliká tma.
Bright: Měl bych si nechávat rozsvíceno v koupelně, nebo něco takového.
4. vypravěč: Pomohlo by to.
1. vypravěč: Najednou se ozval zvonek.
Všechny ŽENY v SOUBORU.
Ženy: Ding!
Všichni MUŽI v SOUBORU.
Muži: DONG!
5. vypravěč: V jeho pokoji se objevil záblesk světla a následně stála před Brightem podivná postava.
DR. GEARS, DUCH MINULÝCH VÁNOC se objeví. Vypadá něžně a laskavě, má vřelý úsměv na tváři a oči plné radosti. Má na sobě bílý župan a tlumeně září.
3. vypravěč: Byla to postava— dítěte, jen to nebylo… opravdu dítě, od té doby, co z něj byl plně dospělý muž, který… byl navíc jako duch, ale snad máte z toho ten pocit, že to bylo dítě, nebo… jo.
Bright: Ozubené kolo?
Gears: Ahoj, Brighte.
Bright: Ty jsi ten duch, před kterým mě Mann varoval?
Gears: Z masa a kostí.
BRIGHT zvedne obočí.
Gears: To je řečnický výraz, Jacku.
Bright: Kdo vůbec jsi?
Gears: Já jsem Duch minulých Vánoc.
Bright: Dávno minulých?
Gears: Ne, tvých minulých.
Bright: …tím pádem dávno minulých.
Gears: Ano.
4. vypravěč: Duch položí dlaň na Brightovo rameno, a jak mluví, jemně jej sevře.
GEARS sevře BRIGHTOVU paži trochu moc pevně.
Bright: (Opičí zavřeštění) Au! Do hajzlu, za co to bylo?
Gears: Povstaň, Jacku. Projeď se se mnou.
Bright: Projet? Na čem? Nemůžeme jít prostě pěšky?
Najednou se ve vzduchu objeví a nádherná a majestátní DEADLY MOOSE. GEARS na ni vyleze a usedne do sedla a ukazuje BRIGHTOVI, aby udělal totéž.
Bright: Je to rychlejší než chůze?
Gears: Umíš procházet skrze čas?
Bright: …ne.
Gears: Pak ano. Nasedni.
Silně zafouká vítr a DEADLY MOOSE vzlétne. BRIGHT se snaží udržet a GEARS hledí přímo vpřed do noci. Kolem nich víří sních.
2. vypravěč: Jak rychle vystoupali na noční oblohu, sestoupili také před dlouhou prašnou cestou obklopenou stromy. Tma Brightova domu zmizela a byla nahrazena světlem chladného jasného zimního dne s čerstě napadaným sněhem všude kolem.
Bright: Já… počkat! Vím, kde jsme! Tohle je cesta přes území kolem Oblasti-17! To je to místo, kde mě prvně přiřadili, kde— jak dávno to vůbec bylo? Mohl jsem být teprve malé děcko.
1. vypravěč: Bright byl okamžitě přehlcen různorodou kakofonií povědomých pachů a zvuků, všechny se spojovaly do tisíců šťastných myšlenek a radostí, od té doby dávno zapomenutých.
Gears: Co to máš v oku, Jacku?
Bright: Co? O, ne, ne, Je jen… to není nic. To je kvůli té zimě.
Gears: Pamatuješ si tu cestu?
Bright: Jestli si ji pamatuju? Mohl bych po ní projít se zavázanýma očima!
BRIGHT ujde pár kroků a následně se zastaví a zhluboka se nadechne.
Gears: Zvláštní na to zapomenout na takovou spoustu let. Pojďme dál.
Přibližují se ke vchodu do Oblasti-17. Kolem nich se pohybují doktoři v pláštích, agenti MTF v policejní výstroji, dělníci tahající krabice plné dokumentů a tak dále.
3. vypravěč: Aktivita v Oblasti byla v plném proudu.
4. vypravěč: Mladí výzkumníci mají jiskru v očích.
5. vypravěč: Agenti právě vystudovali akademii…
5 herců: …nebo se vrátili z polních misí…
2. vypravěč: …všichni se vrací do jediného domova, který vždy znali a budou znát…
3. vypravěč: …na místo, kde se cítili nejlépe…
4 vypravěč: …do staré Oblasti-17.
Gears: Ach, ale jsou to jen stíny věcí, které bývaly.
BRIGHT je přichycen při aktivitě a v oslavné náladě, kvůli tomu místu. Začne zdravit lidi, ačkoliv si jej nevšímají.
Bright: Ahoj, Andersone! (Pauza.) Dr. Livingstone, rád tě zase vidím! (Pauza.) Karlyle, wow, je to jakobys—
Gears: Vůbec o nás nevědí, Jacku. Jsou pouze obrazy.
DAV udělá místo a odhalí JACKA BRIGHTA JAKO DÍTĚ. Vedle něj stojí jeho otec ADAM BRIGHT a kárá jej. BRIGHT JAKO DÍTĚ vypadá sklíčeně.
Bright: To- to jsem já! A moje… moje tělo, Byl jsem jen chlapec… předtím… a můj otec, on—
Gears: Tohle byl jen začátek, že ano? Nekonečno strastí čeká, ale tenhle kluk zná jen opovržení a pohrdání ze strany svého otce.
BRIGHT JAKO DÍTĚ vzdychne.
Bright: Já… si to pamatuju. Jako nějaký sen, zdá se to tak dávno a i tak… (BRIGHT a GEARS se přesunou. BRIGHT JAKO DÍTĚ a ADAM BRIGHT zmizí ve tmě.) Přál bych si… ach, však teď je již příliš pozdě.
Gears: Co by sis přál?
Bright: Minulou noc před mou kanceláří někdo zpíval koledy. Dítě nějakého mladšího výzkumníka, o tom není pochyb. Já… bych byl rád, kdybych mu za to něco dal. Toť vše.
2. vypravěč: Gears se znalecky usmál.
Gears: Pojď, Jacku. Podíváme se na jiné Vánoce.
Otevřou dveře a vstoupí do laboratoře. Uprostřed sedí sám MLADÝ JACK BRIGHT. Jeho tělo se změnilo, už není člověkem, jímž býval. Teď je někým jiným, a jak se dívá na své dlaně, tíží jej to, co se s ním stalo. Kolem krku má pověšený třpytivý červený a zlatý amulet.
Bright: Tohle…
Gears: Podívej.
Dveře za nimi se otevřou a dovnitř vběhne SOPHIA LIGHT. Má blonďaté vlasy pevně svázané do drdolu ha hlavou a její oči vypadají za jejími brýlemi obrovské.
Light: Doktore!
Bright: Sophio?!
Light: Jacku!
BRIGHT roztáhne paže, aby ji obejmul, avšak ona proběhne kolem k MLADÉMU BRIGHTOVI.
Bright: Sophia! Je tady! Znovu živá!
Light: Jacku, jsi vpořádku! Ty… ty jsi vpořádku, že?
Mladý Bright: Já… myslím, že jsem… toto— (Ukáže na amulet.) …Myslím, že mne to zachránilo.
Light: To je SCP-963, že je to tak? (Snaží se k tmu dosáhnout.) Nech mne—
Mladý Bright: Ne! (Uhne.) Ne, může ti… to udělat to, co to udělalo i… on—
Light: (Nicméně Brighta obejme) Ou, to nevadí. Jsem tak ráda, že jsi naživu. Dr. Brighte. Myslela jsem, že jsme tě ztratili.
Mladý Bright: (Usměje se.) Děkuji, Sophio. Jsem rád, že tu stále jsem.
Obklopí je tma.
Gears: Skvělá doktorka, ta Sophia. Opravdu nejlepší z nás.
Bright: Takže byla. Máš pravdu.
Gears: Zemřela před lety a měla, myslím, děti.
Bright: Jedno dítě. Zemřela, když jej chránila při průniku zadržení.
Gears: Adoptoval jsi synovce.
Bright: Ano.
Na chvíli se zastaví, a pak projdou dalšími dveřmi.
4. vypravěč: Duch se přesunul do další kanceláře, více ozdobené než všechny předchozí a zeptal se Brighta, jestli si pamatuje.
Bright: Jestli si pamatuju? Tohle byla moje první pozice zástupce oblastního ředitele! (AGATHA RIGHTS vstoupí. Je vysoká plnoštíhlá žena a nese zabalené dárky a lahve vína.) To je ředitelka Rightsová! Ty vole, to je Rightsová, zase živá!
Rights: Nazdar! Jacku! Alto!
(Vstoupí MLADÝ BRIGHT a ALTO CLEF.)
Clef: Také zdravím, ředitelko!
Bright: Co to vidím!? Sám Alto Clef. Byli jsme přátelé, já a on, roky jsme tu spolu strávili.
Rights: Pojďte, hoši! Pro dnešek máte volno. Zadržení může počkat do zítřka. Je Štědrý večer, Alto! Vánoce, Jacku! Skončete s tím papírováním a jdem odsud!
MLADÝ BRIGHT a ALTO CLEF začnou uklízet dokumenty.
Clef: Jednou v noci jsem měl sen, Jacku.
Mladý Bright: Jaký, Alto?
Clef: Doufám… že jednoho dne… někdy na Štědrý den uspořádám tak skvělou oslavu jako ředitelka Rightsová.
Mladý Bright:Tak skvělou jako Rightsová?! Nemožné! Ale… taky jsem o tom snil, kamaráde. To by byla, panečku, oslava!
Clef: Tak uspořádáme naši oslavu společně, v Oblasti-19, a pozvemevšechny naše přátele—
Bright: (Smutně.) …přátele dávno zapomenuté…
Clef: —a budeme mít jídlo-
Mladý Bright: —a pití!
Clef: Ano! A hromadu pití! A dárky pro všechny zaměstnance!
Mladý Bright: A ty a já budeme za nejlepší a nejhodnější oblastní ředitele, jací kdy byli!
Clef: A všihni nás budou milovat!
(DOKTOR TIMOTHY BURNS vstoupí. Je rozjařený a veselý jako jeho žena.)
Burns: Zopakuj to. Kdo že bude milovat koho?
Clef: Ale, Burnsi.
Mladý Bright: Dobrý večer, Dr. Burnsi!
Burns: Pojďte kluci! Dnes bude dlouhá a skvělá noc! Teď ještě najít mou manželku a můžeme s tím začít!
Rights: Aha! Tady je můj drahý manžel. (RIGHTS a BURNS se obejmou.) Pojďte sem, chlapci! Máme před sebou noc plnou tance!
Burns: Vsaď na to svůj sladký zadeček, že jo!
Rights: A kdo jiný by byl jako taneční partner pro mne lepší než můj vlasní manžel?
Burns: Oho! Předpokládáš, že příjmu tvůj návrh?
Rights: Třicet let už přijímáš můj návrh a nejsi ani o chlup hezčí, než dřív! Nevidím důvod, proč bys měl přestat!
(Zasmějí se. HERCI vběhnou ze všech, divoce svlékají laboratorní pláště a brýle a místo toho si oblékají sváteční vánoční obleky. Jakmile začne hrát hudba, začnou všichni tancovat.)
3. vypravěč: Krásné mladé ženy—
1. vypravěč: —a fešní mladí muži.
2. vypravěč: Doktoři, výzkumníci, agenti, uklízeči a prostě všichni!
4. vypravěč: Rights ani Burns neviděli rozdíly mezi třídami. Neviděli proslulost či bohatství. V Oblasti-18 viděli jen dobré srdce a dobré duše.
HERCI začnou zpívat "Zdobte domy". Když začnou tancovat, BRIGHT se zaplete do jejich činnosti a začne tancovat také a bude se proplétat dovnitř a ven ze skupiny.
VŠICHNI:
ZDOBTE DOMY, ZDOBTE SÍŇE,
FA LA LA LA LA LA LA LA LA!
DÍTĚ SPINKÁ MATCE V KLÍNĚ,
FA LA LA LA LA LA LA LA LA
NÁDHERNÉHO BUĎ DŮM VZHLEDU
GEARS pozvedne ruku a místnost naráz ztichne. BRIGHT ještě chvíli pokračuje v tanci, než si uvědomí, že ostatní tancují bez hudby.
Gears: Udělali lidi tak šťastné, plné vděčnosti. Jen si dali trochu záležet, nic víc.
Bright: Trochu?
Gears: Proč? Myslíš, že ne? Ředitelka Rights utratila kvůli této oslavě opravdu malou částku. Patnáct, dvacet dollarů? Stojí taková snaha tak malou oběť?
GEARS tleskne a HERCI dozpívají.
VŠICHNI:
KDYŽ SE STROJÍ NA KOLEDU,
FA LA LA LA LA LA LA!
HERCI se rozdělí do menších skupin a rozutečou se všemi směry do temnoty.
Bright: Gearsi! Měla schopnost udělat nás šťastnými či nešťastnými, udělat naši práci lehkou či těžkou, potěšit či potrestat. S tím, jak moc nás rozveselila, jí to mohlo stát jmění.
1. vypravěč: Bright se jakoby zastavil v myšlenkách.
Gears: Co se děje?
Bright: Já… já bych teď rád jen něco řekl svému asistentovi. To je vše.
GEARS se znovu usměje.
Gears: Pojď, Jacku. Můj čas se krátí. Podívej.
Nasednou znovu na HROZIVÉHO LOSA, tentokrát přiletí na zasněžený dvůr. Světlo svítí na MLADÉHO BRIGHTA, který mluví ke své snoubence ROSE LABELLE.
Mladý Bright: Notak, Rose. Nebuď směšná.
Labelle: Jacku, Já si nedělám legraci! A i kdyby, není snad přirozené být směšný, když jsi zamilovaný?
Mladý Bright: Nemám čas na to bát směšný, Rose. Jsem teď ředitel, mám kariéru, na níž musím myslet!
Labelle: Máš čas na to někoho milovat?
Mladý Bright: Láska? Láska… je pro blázny.
Labelle: Pak i já jsem blázen, Jacku. Blázen, protože miluju člověka, který mne nemiluje. Jen velmi málo ti na mne záleží, je to tak? Něco jiného mne ve tvém srdci nahradilo… jestli tě to těší a líbí se ti to, jak bych se mohla snažit, nemám důvod truchlit.
Mladý Bright: Nahradilo tebe? Co tě nahradilo?
Labelle: Tvá práce.
Mladý Bright: No tak to prostě, do hajzlu, je, Rose! Není nic, nic důležitějšího než věc…
Bright se k nim vrhá, zoufale se snaží zastavit v mluvení mladý stín sebe samého.
Bright: Ne, ne, ty idiote, prosím. Nepokračuj…
Mladý Bright: …a ti, kteří stojí vůči této věci, jsou prostě hloupí a nebezpeční jako ti, které se snažíme zadržet!
Labelle: Až moc se bojíš světa, Jacku. Všechny tvé naděje se spojily v jednu v dosažení za nedosažitelné, i ptom všem, co jsi zažil.
Mladý Bright: K tobě se zachovávám stále stejně.
Labelle: Nezachováváš. Když jsi mi dal slib, byl jsi jiný člověk. Před tím proklatým amuletem jsi by jiný.
Mladý Bright: Byl jsem jen kluk! Nevěděl jsem nic. Tenhle amulet mne zachránil, vytáhl mne z temnoty a dal mi prohlédnout, Rose. Když neudělám nic pro zastavení katastrofy, která by nás mohla potkat, pak vše, co jsme zažili, by bylo k ničemu. Dělám všechno pro nás, pro tebe.
Bright: Ne, ne ne ne, prosím—
Labelle: Pro mě?
Mladý Bright: Bezpečnost je klíčem na všechno.
Labelle: Ne, Jacku. Láska je ten klíč. Přátelství, společenství. Jak jsi to mohl ztratit?
Mladý Bright: Rose, já tě miluji. Ale nemůžu si dovolit žít v ingoranci k tomu, co vím, že musím udělat. Není to fér ani k tobě ani ke mně.
Labelle: Naše smlouva je stará. Když jsme ji udělali, byli jsme oba ubozí, neznalí a šťastní a navíc spokojení.
Bright: Už ne, prosím… prosím, ne…
Labelle: Ve svém srdci víš, nebo aspoň v tom, co z něj zůstalo, že nejsi již tím, kým jsi býval. Řekl jsi, že mne miluješ, ale tvá posedlost prací mne nahradila.
Mladý Bright: Rose, vážně tohle musíme dělat?
Labelle: Byli jsme kdysi jedno tělo a jedna duše, ty a já. Ale teď už ne.
Bright: Ne, Rose, stále jsme, stále můžeme být…
Labelle: Zprošťuji tě od všech slibů, které jsi mi dal, Jacku Brighte.
Mladý Bright: Já jsem tě o žádné zproštění neprosil.
Labelle: Svými slovy ne.
Mladý Bright: Pak čím?
Labelle: Řekni mi, Jacku, snažil by ses mne získat zpět s tím, co teď víš?
Mladý Bright: Musím myslet na svou práci, na svou—
Labelle: Hledal bys mne teď?
MLADÝ BRIGHT neodpovídá.
Bright: Odpověz jí, ty idiote! TY proklatý blázne, řekni něco!
Ticho.
Labelle: Myslela jsem si, že ne. Doufám, že najdeš štěstí na cestě, kterou sis vybral, Jacku.
ROSE LABELLE zmizí ve tmě. MLADÝ BRIGHT ještě chvíli zůstává, v zápětí zmizí také.
Bright: Duchu! Gearsi, nebo kdo vůbec jsi, prosím. Vem mě odsud pryč. Už mi nic neukazuj.
Gears: Říkal jsem ti, že to jsou stíny minulosti, Jacku. Jsou tím, čím jsou, nemohu je vinit.
Bright: Proč mne strašíš? Co jsem udělal?
Gears: Ještě je tu něco, co musíš vidět.
Bright: Baví tě to? Mučit mě?
Gears: Následuj mne, Jacku.
Chvíli jdou. V dálce vidí světla. Jak se k nim přibližují, vidí okna další ubikace v jiné Oblasti.
5. vypravěč: Byl před nimi další prostor—
3. vypravěč: Místnost, ne moc veliká—
2. vypravěč: Ale plná pohodlí!
LABELLE, teď starší, sedí v místnosti se svou dcerou.
1. vypravěč: V místnosti stála žena, kterou jednou miloval.
5. vypravěč: Stejná žena, kterou nechal před tolika lety odejít.
Bright: Gearsi? Je to… to je Rose! Ale jak se to mohlo stát? Vypadá starší, více vyspělá…
Labelle: Další Štědrý večer.
Dcera: A jaká krásná noc!
Labelle: Každý Štědrý večer je určitým způsobem krásný.
Dcera: Myslíš, že se maminka brzy vrátí domů?
Labelle: Pokud se nedívá po nějakém překrásném dárku pro svou překrásnou dcerku.
Dcera: O, maminko! Proč mi neřekneš, co pro mě má?
Labelle: (Zasměje se.) Musíš jen počkat a uvidíš, že je to tak?
Bright: Vypadá… nádherně. Podívej se do její oči, její vlasy, její rty… Mile rád bych—
Vstoupí ROSINA MANŽELKA. ROSE jí přiběhne pomoct s velkým množstvím balíků, zatímco jejich DCERA ječí radostí.
Manželka: Rose! Bože, chyběla jsi mi.
Labelle: Ty mně taky.
Políbí se.
3. vypravěč: Sedíc pohodlně u ohně se její polovička otočila k Rose a řekla s úsměvem:
Manželka: Rose, tomu neuvěříš. Když jsem tenhle víkend byla na misi, potkala jsem tvého starého přítele.
Labelle: Kdo to byl?
Manželka: Hádej.
Labelle: Pche! Já nevím. Jak bych to mohla vědět? (Přestala, uvažovala, a pak řekla jako vtip:) Jack Bright.
Manželka: Je to tak.
Labelle: Aha! A jak se to přihodilo? How did you happen upon him?
Manželka: Doručovala jsem zásilku artefaktů do Oblasti-19 a stalo se, že jsem procházela kolem jeho kanceláře. Viděla jsem dovnitř, protože nezavřel, bylo tam světlo, nemohla jsem si pomoct, tak jsem nahlédla. Říkali, že je jeho partnerka na kraji smrti, ale on tam seděl sám. Tichý a úplně sám, jak se zdálo.
Bright: Duchu, prosím… vem mě z tohoto místa pryč.
Gears: Říkal jsem ti, Jacku. Toto jsou pouze stíny věcí, které se staly. Nemohu je změnit, o to víc je navrhnout.
1. vypravěč: Bright se otočil, aby promluvil, ale namísto obličeje starého přítele spatřil mnoho rozbitých kousíčků všech obličejů, které mu Duch ukázal. Tvář byla pochmurná, tichá.
Bright: Vem mne zpátky, Gearsi. Už mě déle nestraš.
2. vypravěč: Duch vážně kývnul a svět kolem Jacka se začal hroutit, stěny se začaly prohýbat a země pod nimi propadat. Světla začala blikat a přestala svítit, až zůstalo jen jediné zářivé ohniště. Jack natáhl v těchto posledních chvilkách vědomí ruku, jakoby chtěl Rose dát znamení, ale kvílící vítr je odnesl a světlo pohaslo.
1. vypravěč: Jack se rychle posadil, okamžitě si byl vědom toho, že je ve svém vlastním pokoji, a byl vyčerpaný. Najednou ho přepadla ohromná ospalost a brzy upadl zpátky do hlubokého spánku.
Akt III
Druhý ze tří pžízraků
4. vypravěč: Bright se probudil zrovna uprostřed obzvláště hlasitého a tvrdého chrápání, a skládaje si myšlenky sedě na své posteli jej nenapadlo podívat se na čísla na jeho digitálních hodinách po jeho pravici, kde se právě objevilo 1AM. Nicméně jej napadlo prohlídnout si jasné světlo zářící zespodu dvěří do jeho ložnice, a tak vklouznul do páru bačkor, přikradl se ke dveřím a otevřel je.
5. vypravěč: Za nimi se nacházely obytné prostory, o tom nebylo pochyb, avšak prošly překvapivou proměnou. Tma a chlad, na něž byl zvyklý, byly pryč, a na jejich místě byly stěny a strop ověnčeny zelení. Z každého rohu visely cesmíny, jmelí a břečťan, a vše se to lesklo ve světle jako milión maličkých zrcadel. Za tím planul v jeho krbu mocný plamen a za ním trůn z těch nejšťavnatějších a nejchutnějších dobrot, jaké kdy viděl.
2. vypravěč: Krocani, husy, kuřata, šunky, kebab, klobásy a řada dalších různých jídel - jablečný koláč, dýňový koláč, třešňový koláč, masový koláč, ústřice, zaděnky, humři, krevety, doslova celý bizon, ovoce všeho druhu, hromady potravin, to vše naskládáno do toho nejlepšího křesla, do jakého by si odvážil člověk sednout. Kolem křesla ležel však ještě dražší poklady; rum, gin, vodka, bourbon, whiskey a všemožné likéry a ještě mnohem více sudů piva proudícího jako kaskádový vodopád. Na vrcholu toho všeho byl TROY LAMENT, muž vysoký a štíhlý v tlustém rudém plášti drženém zlatou broží, na hlavě měl slavnostní vánoční čepici a v ruce planoucí pochodeň na dlouhé tyči. Když promluvil k Brightovi, jeho hlas zaburácel v povědomém tónu.
Lament: Brighte! Ty starej kuřbuřte, pocem! Poc— *škyt* pocem, ty zkurvysynu, nemám na tebe celou noc.
Bright: Troy? Troy Lament? Co to má být?
Lament: Já? Ajo, pravda, to jídlo, Já jsem, (Odkašle si.) Duch Vánoc přítomných. Těchto, jakoby. Pohleď na mě a zoufej, Jacku Brighte.
BRIGHT váhá. LAMENT na něj chvíli hledí, než se rozesměje.
Lament: Málem jsem tě dostal, co?
Bright: Troyi, co to má znamenat? Já to nechápu, já—
Lament: Vsadím se, žes nic takového ještě neviděl, nebo ne?
Bright: Ne, neviděl. (Odmlčí se.) Jsi tu, abys…?
2. vypravěč: Duch Troye Lamenta najednou ztuhl, ačkoli úsměv jeho tvář neopustil.
Lament: Já jsem, Jacku Brighte. (Sesejde z jídlového trůnu, maličko zavrávorá.) Je toho tolik, co musíme vidět.
Bright: Vezmi mě, kam chceš. Včera večer jsem šel až z donucení, ale teď vidím moudrost v tvých slovech. Jestli bys mi měl dávat nějakou lekci, prosím, ať z toho něco mám.
Lament: (Natáhne se.) Vezmi mě za ruku.
Vezme ho za ruku.
Narrator 3: S nejmírným závanem kouře a jemně pálivým pocitem byli v mžiku pryč. Když se znovu objevili, teď do vánočního rána, stáli před řadou malých domů. Bright poznal to místo, bylo to jedno z několika malých městeček kolem Oblasti-19, kde si mohli nejméně placení zaměstnanci najít bydlení pro sebe a své rodiny. Městečko se od těch druhých takřka nelišilo; nevelké, neprostorné a rušné, ale navzdory tomu čisté. Vzduch byl plný kouře z komínů a hlučení lidí a i přes šedivost ranní oblohy čišel vzduch kolem nich veselím.
4. vypravěč: Kolem nich yli výzkumníci a agenti, strážci a inženýři a nezasvědcení obyvatelé, všichnise zabývali svámi ranními povinostmi. Každou chvíli někdo zvolal "Veselé Vánoce!", čemuž všichni mile opětovali.
Narrator 5: Procházeli místem, které Jack nikdy neviděl, o jehož podobě jen slyšel. Bylo to jen o trochu víc než pouhá díra do zdi zastrčená mezi ostatní malé byty, jako byl i tento. Ale bylo tam čisto a okna zářila svělem. Cedule na dveřích hlásala "Pan Bridge a Paní Mooseová" a Bright si uvědomil, že stojí před domem svého asistenta.
Lament: Ahá! Tady to je. vidíš, Brighte? Já vždycky vím, kde je oslava. Opovaž se o *škyt* mě pochybovat.
1. vypravěč: Prošli skrze stěnu a naskytl se jim výjev uvnitř. Ve spěchu a hluku chystali Djangova žena Tilda Mooseová jejich nejstarší syn vánoční snídani a dvě nejmladší děti, kluk a holka, se nahání po bytě hned poté, co se s křikem hádaly o to, kdo dostane první porci casserolí. Lament se při pohledu na tu scénu vesele smál.
Lament: Áchjo, tohle kurva úžasný. Celá *škyt* rodinka je tady, spolu, totálně si to užívaj, kámo. ((/Trochu zavrávorá.//) Nemůžou chtít *škyt* víc, víš?
Moose: Fritzi! Pojď sem, dítě. Kam se poděl tvůj táta? A tvá sestřička, Malá Zyn, když jsme u toho.
2. vypravěč: Neřekla více ani slova, když vpadnul dovnitř Django oblečen v jeho nejlepších hadrech, nesa jejich dceru na rameni. Ach, chudáček Zyn, nesla malou berličku a údy její podepíral ocelový rám. Však jaké neštěstí, ať anomální či jiné, potkalo ji, říci nemůžeme.
Bridge: Ahuj, drahá. Jsem zpátky! Pojďte děti. Vemte Zyn hrát si do pokoje, Za chvíli bude snídaně. Tak, jděte už.
DĚTI odběhnou.
Moose: Byla Zyn hodná?
Bridge: Hodná jako andílek, Tilly, a ještě lepší. Někdy je tak přemýšlivá, víš? Dnes ráno jsme šli na ošetřovnu předat ty dopisy Dr. Cimmerianovi a celou dobu stála vzpříma, jak nejvíc dokázala, a rozdávala slova radosti lidem v čekárně. V brnění neměla ani prasklinku, to ti řeknu.
//BRIDGE popotáhne, jeho hlas se třese. //
Moose: Pojď, Django. Dokončeme tuhle snídani. Jsem si jistá, že děti už mají velký hlad.
5. vypravěč: Ve spěchu rodiče dokončili přípravu snídaně. Nebylo toho moc; cassetole, toasty, vejce, kousek sýra a džus. Ale bylo to, co měli, a pro ně to stačilo. Shromáždili se u stolu a pod vševidoucím okem Troye a Brighta se dali do veselého skromného snídání, než měli talíře dočista vylízané. A když dojedli, jejich matka přinesla pro rodiče brandy na zapití…
2. vypravěč: …nepochybně dlouho schovávanou pro takové příležitosti…
Narrator 3: …a kakao pro děti. Když si všichni rozebrali své pití, Django se postail, aby učinil přípitek.
Bridge: Veselé Vánoce nám všem, mé drahé krásné rodině. Nechť je další rok stejně požehnaný jako tento. Bůh nám žehnej.
4. vypravěč: A všichni odpověděli jako ozvěna, Malá Zyn zapískala jako poslední;
Tiny Zyn: Bůh nám šem žehnej.
1. vypravěč: Když všichni odpověděli k přípitku a rodina se posadila, Malá Zyn zaujala místo vedle svého otce. Chvíli takhle spolu seděli, Django držel ručku Malé Zyn a ani jeden toho moc neřekl. Za chvíli začal Django broukat píseň…
2. vypravěč: …tu, kterou slýchával za svého mládí, když mu jej zpíval jeho otec…
5. vypravěč: A Bright si nemohl nevšimnout, že muž plakal. Malá Zyn také a utírala svým rozedraným rukávem otci slzy.
Malá Zyn: Neplakej, tatínku. Všechno bude dobré.
Bright Troyi, prosím. Řekni mi, že Zyn bude žít.
Lament: Brighte, kamaráde, poď ke mně. Tohle jsou stíny přítomnosti, chlape, ty nejpevnější ze všech. Drsnost času ani neurčitost *hik* budousnosti se jich nedotkly. Ale co může být, *brk* jestli tyhle stíny zůstanou nezměněné. Vidím jen prázdný kout, zapomenutou berličku sedátko bez majitele. Fůů, to je temný.
Bright: Ne! Ne, dobrý duchu, prosím! Řekni mi, že bude ušetřena.
Lament: Nebude, Jacku. Pakliže se tyto stíny *škyt* nezmění, bude pryč. Uh, zahyne, nebo jak. Čas není její kamarád a *hik* krátí se jí. Ale jen ať si umře, ne? (Zasměje se.) Aspoň bude o jednoho člověka míň z těch, které máš chránit. Hah, to je *škyt* pěkně hnusný, nepřijde ti?
1. vypravěč: Bright svěsil hlavu při zvuku jeho vlastních slov, které se mu ozývaly zpátky výčitka.
Lament: Nepřísluší mi říct, *škyt* co bude dál, Jacku, ale nemůžu si přesto pomoci než myslet si, že jsi možná větší čurák, který si o to méně zaslouží žít než miliony dětí jako je toto, nemám pravdu? Tváří *hik* v tvář rozsudku, o kolik jsi hodnotnější ty než-li ona?
3. vypravěč: Bright třesa se skloněn před Duchovými slovy vrhl oči k zemi. Ale rychle je pozvedl, když zaslechnul jeho vlastní jméno vysloveno Djangem při přípitku.
Bridge: Na Doktora Jacka Brighta, našeho hostitele!
Moose: Pchá! Hostitel, to určitě! Přála bych si, aby zde právě teď byl. Ukázala bych mu jednu nebo dvě věci. Pohostila bych ho svým názorem a věřím, že by jsi jej vychutnal.
Bridge: Tildo, drahá, prosím. Je Štědrý den. Děti…
Moose: To by opravdu měl být Štědrý den, si myslím, abys připíjel na zdraví tak odporného, lakomého a bezcitného muže jako je Jack Bright. A ty víš, že je, Django, nikdo to neví lépe než ty.
Bridge: Má drahá… Štědrý den.
Moose: Dobrá. Na jeho zdraví kvůli tobě and kvůli Vánocům… ale kvůli těm jeho. Na jeho zdraví a nechť žije tak dlouhý život, jaký jen bude. Určitě s s ním bude velmi spokojený, o tom nepochybuji.
1. vypravěč: A tak si připili, avšak z místnosti zmizela vřelost. Bright to cítil. I přes teplo vycházející z Ducha v jeho blízkosti jako z pochodně, cítil chlad, který jeho jméno neslo rodině. Už jen jeho zmínka na ně vrhla temnotu, kterou nebylo snadné rozptýlit.
5. vypravěč: Najednou a bez varování se Jack ocitl stoje ve světlé suché třpytivé místnosti s usmívajícím se Duchem stojícím po jeho boku, vzduch naplňoval smích jeho synovce.
Zajdou za roh a uvidí ROGETA, jeho ženu ALEXANDRU a jejich přátele CHELSEA ELLIOTT, JACOBA CONWELLA, DMITRIHO STRELNIKOVA a DIETRICHA LURKA sedící u nich. Všichni jsou v radostném opojení.
Roget: …a když jsem mu popřál Veselé Vánoce, tak mi řekl, ať jdu do prodele! Přísahám, že to řekl! A mysel to vážně!
CHELSEA ELLIOTT se hlasitě směje.
Elliott: No, že mu není hanba.
Strelnikov: Hanba? Jaká hanba? Je nemocný náladový stařec. Co jiného čekat?
Roget: Je to komickej stařík, to je pravda, jen není tak milý, jak by být mohl. Jeho špatné chování jej ale samo trestá a já mu nic z toho za zlé nemám.
Lurk: Je velmi bohatý, je to tak? Aspoň to tedy vždycky tvrdíš.
Roget: Haha, že byl. Jeho bohatství je mu k ničemu. Nic s ním nedělá. Nevyužívá ho proto, aby se cítil komfortně on nebo lidi kolem něj. Pokud cokoli, myslím, že jej schraňuje jen aby měl potěšení toho, že ví ((Zasměje se.), že nám s tím nikdy nijak neprospěje.
Alexandra: Hm, já už s ním nemám trpělivost.
Roget: (Zasměje se.) Ó, ale já jo. Je mi ho líto, vážně. Nemohl bych se na něj zlobit, i kdybych se o to snažil. Kdo trpí kvůli jeho posraný náladě? Jenom on. Podívej, vzal si do hlavy,, že nás všechny nemá rád, a tak s námi nepřijde povečeřet. Co ztratí? Jen malá večeře to nebude, to vám říkám.
Conwell: Hah! Já bych sii myslel opak. Já myslím, že mu chybí pořádná večeře.
ELLIOTT, LURK, STRELNIKOV a ALEXANDRA přitakají.
Roget: No, jsem upřímně rád, že si to myslíte. Myslel jsem to tak, že následky jeho nemilosti k nám jej připravují o chvíle, jako jsou tyto. Jsem si jistý, že ve ve vlstních myšlenkách příjemné společníky nenajde, ani v té jeho studené kanceláři v Oblasti-19. Dávám mu stejnou šanci každý rok, protože ho lituju.
Alexandra: Jenom tě neustále odmítá.
Roget: Tak ať! Není to nic, co by mě zastavilo. Ať si brojí proti Vánocům, i proti mě a proti všem ostantím na téhle planetě až do smrti, pokud se jí vůbec dočká… Ale to mě nezastaví od toho, abych za ním šel, i kdybych mu měl říci jenom "Ahoj, strýčku Brighte! Jak se ti daří?" Jestli ho to dostane aspoň do tak dobré nálady, aby dal nějaké prémie jeho chudému asistentovi, stojí to za to. Dokonce si myslím, te jsem ho včera dostal.
Všichni se nad tou představou zasmějí.
Lament: Hahá. Podivej, Brighte, podívej se na ně. Jak ti tu *hik* nadávaj do hoven, he? Heh. Možná's neměl bejt *škyt* takovej zmrd. Fúha, dokonce od *brk* svýho vlastního synovce. To je pěkně na hovno.
Roget: Dobrá, to stačilo, všichni, dost už o mém ubohém strýčkovi. Pojďme si zahrát nějakou hru. Třeba Městečko Palermo?
Narrator 3: Když si vybrali, jakou hru budou hrát, Duch byl potěšen, když viděl Brighta, jak se k nim tiše přidal, sám hádal a volal odpovědi spolu s ostatními. Když byl konec hry, Bright prosil Ducha, As they picked up their game, the Spirit was pleased to see Bright joining in quietly, making his own guesses and calling out answers along with the others. At the end of the game, Bright begged to be allowed to stay until the guests had all left.
Lament: *burp* No can do there, Jack ole buddy. Too much else *hic* to take care of, too much else to see.
Bright: Oh, come on, Troy. There's a new game they're starting. It's just a half hour, please.
Lament: Fine, fine. Do your game, whatever, I'm *hic* gonna be in the kitchen.
Roget: Alright, this is ten questions. I'm going to think of something, and you lot have ten yes or no questions to figure it out.
Conwell: Easy enough. Is it an animal?
ROGET nods.
Elliott: Is it alive?
ROGET nods.
Lurk: Heh. Is it a domesticated animal?
ROGET shakes his head.
Strelnikov: Must be wild, then. Is disagreeable, is brute?
ROGET nods, barely containing laughter.
Conwell: Does it live in the wild?
ROGET shakes his head, tears beginning to form on his face.
Alexandra: Is it something that would be killed in a butcher shop?
ROGET bursts out laughing, but shakes his head.
Strelnikov: Is mean animal what lives in city. Must be horse, yes?
ROGET shakes his head, reeling now from laughter.
Elliott: Does it make noise? Does it like, grunt or growl?
ROGET loses composure completely, laughing wildly.
Lurk: I think I've got it. It must be a cat!
Roget: No! No, it isn't a cat! One last question!
Conwell: Well would you want one in your home?
Roget: No! No, you most certainly wouldn't! That's it!
Bright: Oh! I know it! It must be—
Alexandra: I've got it! I know it! It's—
Bright: …SCP-682!
Alexandra: It's your Uncle Bright!
Roget: Yes! Yes my dear, my quick-witted wife, yes! It is my dearest uncle!
Narrator 4: The room burst into a series of guffaws. Bright laughed along, in spite of himself, for reasons he could not accurately describe. He looked to the kitchen, where the Spirit was busy helping himself to the brandy, and laughed all the louder.
Roget: He has given us plenty of merriment tonight, my friends, and we would be amiss not to drink to his health. A toast! To Jack Bright. May he live forever.
All: To Jack Bright!
Narrator 2: Bright was so full of glee and light of heart, he would have gladly pledged his company to the group and thanked them with a fine speech, had the Spirit given him time. But by the time the thought had crossed his mind, they were gone suddenly.
Narrator 1: For the next several hours…
Narrator 3: …or was it days? Weeks? Years?
Narrator 1: Bright and Troy traveled across the countryside, visiting sick beds, hospitals, jails, containment cells, and all of the deepest and darkest, most miserable pits in the world. Everywhere they stopped, the Spirit would give his blessing, making the place a little brighter. Jack saw then what it was to give a person joy, how little was truly required to make a difference in the life of another.
Lament: This is the end of the road *hic* for us, Jack my man. I don't know if any of *burp* this has helped, uh, at all, but I want you to keep this in mind.
Bright: Speak, Spirit. Your words have been a gift upon my soul.
Lament: First off, ergh, don't *hic* do that. Second of all, don't forget those around you. The human experience is designed to *hic* be a shared one. The only way to truly find happ*hic*iness is to join with others, and share, uh, joy, or whatever. You get the idea.
Bright: Thank you, Troy.
Lament: OR, OR! You could just *hic* drink. That's what I did, and hey, everything worked out, yeah? (The SPIRIT pats him on the back.) Alright, that's it *hic* for me, monkey man. Go get em, chief.
Narrator 2: And then was Bright suddenly back in his chambers, cold and alone. His eyes locked on the clock in his room, and remembering the words of old Everett Mann, he watched as the numbers slowly changed to midnight.
Narrator 4: From the floor he saw a dark haze begin to rise, and the walls around him seemed to collapse. He felt his breath catch in his chest, and felt a steely chill begin to pierce his furred skin.
Narrator 1: The clock ceased ticking, the wind ceased blowing, and the world grew still…
Narrator 3: …very still indeed…
Narrator 5: … and from out of the shadows before him came a solemn, silent phantom, towering and dreadful, draped in a blackness that extended on forever…
Narrator 2: …and Jack Bright was afraid…
Narrator 3: …very afraid indeed.
Akt V
Poslední z přízraků
Bright: Ty… ty jsi ten, kterého nazývají Famine. Duch Vánoc budoucích.
FAMINE neodpovídá, ale pozvedne svou kostnatou ruku a ukáže směrem ven.
Bright: Chceš mi ukázat stíny věcí, ktré se nestaly… ale stanou se, je to tak?
FAMINE pomalu zvedne hlavu, jak BRIGHTOVI dává za pravdu.
5 vypravěč: Ačkoliv byl Bright v této chvíli dobře obeznámen se společností přízraků, bál se té tiché postavy tak moc, že se mu nohy třásly a málem se pod ním podlomily. Zjistil, že sotva dokáže stát na svých vlastních, když se rozhlodl přízrak následovat. Duch se na chvíli zastavil, jak si jej obhlížel, a dal mu čas se sebrat.
Bright: Famine… Bojím se tě více než všech ostatních přízraků, které jsem viděl, nebo každé anomálie, které jsem byl svědkem, nebo jakékoli hrůzy, kterou si mohu v srdci představit. Ale já vím, že tvůj záměr je mi pomoct k dobrému, a já… chci být jiný. Tak moc chci být lepším člověkem, než tím, kterým jsem býval, a jsem připraven ti dělat společnost. Ale… ty se mnou nebudeš mluvit?
FAMINE neodpovídá. Jeho ruka stále ukazuje přímo před ně.
Bright: Pojďme na to, tedy. Provázej mne, Duchu. Noc rychle ubíhá a já vím, že je to pro mne drahocený čas. Veď.
4. vypravěč: Přízrak natáhl ruku a rozhrnul tmu jako závěs. Najednou se kolem nich Oblast pro Brighta neznámá, ale přesto nějak povědomá. Rozhlédne se a spatří ceduli na zdi s nápisem "S-13". Vedle nich stáli tři lidé, na pohled výzkumníci, zapojeni do nějaké zběžné konverzace. Bright si nemohl nevšimnout skupiny mírových sil z GOC, kteří prošli za nimi, avšak nezdálo se, že by si jich všiml kdokoliv jiný.
Dr. Silver: Ne, moc o tom nevím. Jen, že je to pryč.
Dr. McTiriss: Kdy ji zbourali?
Dr. Silver: Minulou noc, myslím.
Dr. Rosen: Proč? A to jsem si myslel, že to místo vydrží navěky.
Dr. Silver: Bůhví.
Dr. McTiriss: Takže co se stalo se všemi zaměstnanci? Všichni se přemísťují?
Dr. Silver: O tom jsem neslyšel. Nevím, jestli se už rozhodli.
Dr. Rosen: A co… on?
Dr. Silver: Hmmm?
Dr. Rosen: Však víš. On odešel se zbylými z nich, ne?
Dr. Silver: Oh, ten stařík? Ne, ne, pokud vím. Pravděpodobně ho tam nechali umřít. To je asi to nejlepší, co by pro něj udělali.
Dr. McTiriss: Takže takhle to je, hm? Celou tu dobu a tohle je jeho konec? Žádné úmrtní oznámení, obřad nebo cokoliv podobného? Žádný pohřeb?
Dr. Silver: Pro něj? (Zasměje se.) Myslíš, že by se tam vůbec někdo ukázal, kdyby něco uspořádali?
Dr. Rosen: Klidně bych tam šel, kdyby uvařili i oběd, ale prostě bych se rád najedl.
VŠICHNI se zasmějí.
Dr. Silver: No, zdá se, že jsem z nás tří nejméně zaujatý. Nejsem moc pro obřady či pohřby. Ale… když se nad tím zamyslím, asi bych odešel. Popravdě, bych mohl být nakonec jeho nejoddanější přítel. Říkaval mu ahoj, jednou za pár týdnů, když jsme kolem sebe prošli na chodbě.
HERCI rušně zaplňují chodby z každé strany. Bright si všimne několika doktorů nosících bundy se symboly GOC na rukávech, jak se proplétají mezi svými nadačními protějšky.
1. vypravěč: Všichni muži odešli a najednou byla hala plná rychle se pohybujících lidí. Bright pohlédl na Ducha vedle něj, aby dostal vysvětlení, ale žádné nepřišlo. Znal tyto doktory, s nimiž pracoval.
2. vypravěč: Znenadání se před ním objevili dva další muži, které Bright poznal jakožto vážené oblastní ředitele, jako byl on sám. Byli, tak jako on, velmi důležití.
Ředitel Flux: Dobré ráno.
Ředitel Toph: Dobré ráno.
Ředitel Flux: Starý Rýpal se konečně dočkal, ano?
Ředitel Toph: Říká se to. Těžké tomu uvěřit, že?
Ředitel Flux: Takže je to pravda. Dáme pak golf?
Ředitel Toph: Nějak se mi nechce.
Ředitel Flux: Nuže dobrá.
3. vypravěč: A to byl konec jejich konverzace. Bright byl zmatený, nejistý významem, který z tohoto obecného pozorování vyvodil. Tyto muže znal dobře, ale o kom mluvili? Rozhodně ne o starém Everettovi Mannovi, to bylo kdysi a byla to záležitost minulosti. Ale Bright si zaboha nedokázal vzpomenout na nikoho přímo spojeného se sebou samým, koho by se ten rozhovor mohl týkat.
5. vypravěč: Znenadání byli zase pryč, a pak ve skladišti, které se rozprostíralo do všech směrů, kam až oko dohlédlo. Krabice na krabicích a kontejnery a bedny vyskládané až ke vzdálenému stropu, Bright rozeznal tohle místo jako hlubinný sklad, jedno z těch míst, kde byly navěky uskladněny záznamy a sbírky.
2. vypravěč: Před nimi stály tři postavy, věznění pracovníci a dělníci, všichni součástí Nadačních dřících koleček a nekonečného stroje. Byli částí vnitřní činnosti Nadace a neznali nic víc, než svou práci a jídlo, které jim bylo díky tomu podáváno na stůl.
Kestrel: Další náklad.
Falcon: Zase z Oblasti-19?
Kestrel: Vzhled by tomu napovídal. Tenhle je poslední, myslím.
Vulture: Co to je? Tamta bedna? Na boku to má jméno.
Všichni to vidí, ale jméno se nachází na straně krabice, která je otočená od PUBLIKA. Bright natáhne, ale na jméno také nedohlédne.
Kestrel: Kdoví. Podíváme se, jo? Nedokážu si představit, že by si někdo všiml, že něco z tohohle haraburdí chybí.
Falcon: Jak říkáš, hele. To je hezký, žejo? Nějaká zlatá propiska, vidíš. Na psaní.
Vulture: Taky bych řek. Tenhle se mi taky trochu líbí. Krásný cylindr. Divná soška opice.
Kestrel: Papíry, papíry, sešívačka… to jsou samé kancelářské pomůcky, pánové.
Vulture: Nejhezčí kancelářský pomůcky, jaký jsem kdy viděl.
Falcon: Tenhle týpek musel bejt dost důležitej.
Vulture: Z Nadace nebo GOC?
Kestrel: Musel být z Nadace. Všichni z GOC se odstěhovali do té pevnosti, co si postavili na Ukrajině. Než Oblast-19 zbourali, nikdo z nich už tam nebyl.
Falcon: Ha! Divej! Pár malejch botiček. A jaký divný tvar.
Vulture: Řekni, Kesi. Nemyslíš si, že tyhle věci patřily tomu starému chlápkovi, co umřel, když tu Oblast zbourali, že ne?
Kestrel: Moc o tom člověku nevím. Ale to je jeho jméno, o tom není pochyb.
Vulture: Pak je to pravda. Zaklepal nebeskýma bačkorama, je pryč.
Falcon: Může bejt. Říkali, že nemoch bejt přemluven k odchodu, i když to vyřadili z provozu. Nemohli ho dostat ze dveří.
Kestrel: Už je pryč, dobře tedy. Takový přístup by si se vzorem GOC nesedl.
Vulture: No, nevím jestli jakýkoliv přístup sedí ke vzoru GOC, kámo.
Zasmějí se. Všichni tři naloží bednu na kolečka a odvezou ji pryč. Bright udělá krok, aby se podíval do krabice, ale místnost kolem něj se rozplyne.
1. vypravěč: Bright hleděl do temnoty koem něj a zahlédl v dáli kopec. Na hřebeni, který byl Brightovi povědomý ve tmě stejně jako za dne, se tyčily doutnající trosky, o nichž nebylo pochyb, že kdysi bývaly Oblastí-19. Ostrý zápach spálené oceli a popela visel ve vzduchu, ožehoval mu nozdry a plnil jeho plíce štiplavým kouřem.
Bright: Duchu, prosím. Já tohle místo znám, nebo spíše jsem jej znal. vím, že ten člověka, o kterém mluvili, mohl být stejný jako já, neměl bych měnit své návyky? Proboha, co to je? Jak se to mohlo stát?
2. vypravěč: Bright ucouvl, protože se okolí naráz změnilo. Stáli teď u něčeho, co bývalo vstupem, velkolepá a slavná mramorová brána vedoucí do nejpřednější nadační základny. Vše, co zůstalo, byla jen jedna tmavá chodba a zpoušť ze všech stran. Bright se jal ustupovat, ale zastavil se při pohledu na Duchovu nataženou ruku ukazující dolů na poničenou chodbu.
Bright: Famine, tohle je děsuplné místo. Při odchodu na tuhle lekci nezapomenu, slibuju. Prosím, pojďme pryč.
FAMINE nemění pozici, stále ukazuje do budovy.
Bright: Já ti rozumím, příteli, a šel bych, kdybych mohl. Ale nemám na to sílu. Duchu, já nemám v sobě tu moc, abych šel tou chodbou dál dolů. Prosím, možná… jestli existuje nějaká osoba, kdokoliv, komu bylo smutno kvůli smrti chudáka, o kterém mluvili, nebo kvůli zkáze Oblasti… ukaž mi tu osobu, Duchu. Snažně tě prosím.
4. vypravěč: Ocitli se znovu ve tmě, a když to ustoupilo, stáli před malým domem, který už Bright jednou viděl. Tiše vstoupili. Byl to dům chudáka Djanga Bridge.
TILDA MOOSE, její malé DĚTI a starší FRITZ se nacházejí uvnitř. FRITZ potichu stojí u okna a jeho matka na gauči potichu píše hlášení.
Bright: Je to tak ticho, Famine. Tento dům býval plný života, ale teď—
Moose: Kde jen tvůj táta může být, Fritzi? Už musí být čas, aby se vrátil domů.
Fritz: Ten čas už přešel, matko. Ale myslím, že chodil posledních pár večerů o trochu pomaleji, než normálně.
TILDA odpoví svým obvyklým veselým a klidným hlasem, avšak jednou se zajíká.
Moose: Vím, že chodívá s… Vím, že chodívá s malou Zyn na ramenou. Šel by tak rychle a Zyn by celou cestu domů pišetěla.
Fritz: Stejně jako já. Často.
Moose: Ale byla tak lehká k nošení a tvůj otec ji tak miloval. Pro něj to nebyl žádný problém… vůbec žádný. A, tvůj otec je u dveří.
3. vypravěč: Pospíšila si za ním. Chudáček Django v košili a tenkém kabátu. Měla pro něj připravený čaj, který mu malé děti zanesly. Jak se sehnul, aby si čaj od nich vzal, každé jej políbilo na tvář, jakoby říkaly: "Neplakej, tatínku. Nebuď smutný."
Moose: Je neděle. Šel jsi tam dnes?
Django: Ano, má drahá. Přál bych si, abys to mohla vidět. Je to takové zelené místo, krásné místo. Ale často to budeš vídávat. Slíbil jsem ji, že bych… že bych tam chodil v neděli. Mé holčičce. Mé malé, malé hočičce. Ach, bože, má holčička.
4. vypravěč: Pak se naráz zlomil. Nemohl si pomoci. Opustil místnost a vydal se nahorů do své pracovny, kterou jeho malé děti s radostnou vánoční náladou vyzdobily. Na chvíli byl pryč, jen na tak dlouho, aby se srovnal nad tím, co se stalo, a brzy se vrátil za svou rodinou docela šťastný.
DJANGO se se svou rodinou posadí. Pohlédnou se na něj a on se teskně zadívá. Navzdory slzám, které mu kanou po tvářích, se usmívá.
Django: Setkal jsem se s člověkem nejpříjemnějším ze všech, které jsem dnes potkal, Tildo. Nacházel jsem se v tom novém inženýrském skladu a zadával jsem přihlášku, když jsem uviděl pána, kterého už jsem předtím znal z kanceláře, ale nikdy jsem se s ním řádně nesetkal. Představil se jako pan Ralph Roget, který pracuje s GOC a je také adoptovaný synovec starého Jacka Brighta. Když viděl, že vypadám… smutně, víš, zeptal se, co mě trápí.
Zhluboka se nadechl, a pak pokračoval.
Django: A protože byl tak příjemný, pověděl jsem mu to. A on řekl: And he says to me, "Opravdu upřímnou soustrast, pane Bridgi, a je mi líto vaší dobré ženy a vaší rodiny. Je mi to převelice líto. Jestli je tu způsob, jakým bych vám mohl být nápomocen," a dal mi svou vizitku, "tady bydlím. Přijďte mne, prosím, navštívit a klidně i za mnou do kanceláře. Potřebovali bychom více lidí, jako jste vy, pane Bridgi." Vážně to vypadalo, jakoby znal naši malou Zyn, a soucítil s námi ztrátu.
Moose: Zní jako skvělý muž a dobrá duše.
Django: Ale… i kdybychom se od sebe odloučili, všichni, Jsem si jistý, že nikdo z nás nezapomene na chudinku Zyn nebo tu naši první ztrátu. Já vím, že— že si vzpomeneme na to, jak trpělivá a vlídná byla, i když byla malé, maličké dítě… a nebudeme se tak často hádat a nezapomeneme naši malinkou Zyn.
Všichni: Ano, nikdy, táto.
Django: Jsem tak šťastný… velmi šťastný.
RODINA se objímá, jak se BRIGHT a FAMINE dívají.
Bright: Duchu… Cítím, že už nebudeme spolu dlouho. Vím to, ale nevím, jaktože to vím. Řekni mi… řekni, kdo byl ten muž, o kterém mluvili. Řekni mi, co bylo na konci té tmavé chodby.
3. vypravěč: Pohltí je tma a jak se pomalu pohybovali skrze haly vzdálených oblastí a po silnicích nadačních městeček, Bright se rozhlížel po jakékoliv známce sebe samého, ale žádnou nenašel.
5. vypravěč: Konečně přistáli znovu před doutnajícími troskami Oblasti-19. Bright mohl po své pravici zahlédnout nevýraznou siluetu budov pro zaměstnance, neznámým způsobem nedotčené ruinami.
Bright: Tam, Duchu, tam na konci. To by byl můj domov, tuhle cestu velmi dobře znám. Nech mě jít a zjistit, čím se brzy stanu.
FAMINE se zastavá. BRIGHT sii všimne, že rukou ukazuje do chodby.
Bright: Můj dům je tam dole, Duchu. Proč neukazuješ tam?
2. vypravěč: Napřímený prst se nikterak nezměnil. Bright pospíchal z kopce mezi byty, velká část z nich, které nalezl, byla prázdná, ale śtále tu bylo ještě pár lidí, kteří si balili věci a zabývali se vlastními záležitostmi. Ale když přišel k sobě domů, nikdo ani nic tam nebylo, jakoby tam nikdy nikdo nežil. Obrátil se zpátky k oblasti na kopci a zahlédl stále stojící Přízrak s nataženým prstem.
2. vypravěč: Bright se vrátil k Duchovi a spolu vstoupili do tmavé budovy "Tady," pomyslel se, "tady někde pod sitinami musí ležet pohřbený ten ubohý muž, o kterém mluvili."
3. vypravěč: "Pro takového člověka to bylo důstojné místo," řekl si v duchu Bright, "opravdu důstojné místo."
5. vypravěč: Duchův prst stále směřoval dál, hlouběji a hlouběji do bludiště úpadku a rozpadu. Tak to zůstalo, dokud nedorazili k místu, které Jack velice dobře znal, místo, jež mu způsobovalo zrychlený tlukot jeho vystrašeného srdce. Tam se Duch zastavil a ukázal prstem na osamocený vstup.
Bright: Ne, ne, ne, Duchu, prosím. To nemůže být pravda.
4. vypravěč: Na dveřích byla napsána jména "Jack Bright a Everett Mann, ředitelé" protože Jack se nikdy neobtěžoval s odstraněním jména svého starého partnera. Z prostoru za dveřmi před nimi mohl spatřit malé množství poblikávajícího světla.
BRIGHT přjde ke dveřím a otevře je svou roztřepanou rukou. Uvnitř se nachází muž, hledí obličejem dolů na kovový pracovní stůl. Je nabodnutý na čnějící kus podpěry , který spadl ze stropu. BRIGHT se přiblíží natolik, aby na moment zahlédl zašpiněný červenozlatý medailon, který visí muži kolem krku. Ten muž je JACK BRIGHT.
Bright: NE! To není poravda! Ne, ne, ne, prosím, Duchu, poslechni mě. Já už nejsem ten člověk, kterým jsem býval. Nestanu se člověkem, o kterém mluvili, člověkem, kterým jsem musel dosud byl. Proč— proč mi to ukazuješ, pokud už nemám žádnou naději?
FAMINOVA ruka se začne třepat.
Bright: Dobře, duchu, tvá povaha je ke mě soucitná. Pověz mi, že nedopadnu tak, jak jsem dopadl v těchto stínech, které jsi mi ukázal. Řekni mi, že se můžu změnit!
1. vypravěč: Studená ruka Přírzraku se zachvěla a Bright uslyšel všude kolem něj zvuky skřípajících trámů, přetížených podpěr, rozpadajícího se zdiva a zhroucených stěn.
Bright: Budu ctít Vánoce celým svým srdcem, přísahám. A tak to bude po celý rok. Budu žít v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Duch každé z nich bude žít ve mně, a nebudu se odvracet od lekcí, které jsem od nich dostal, proboha! Řekni mi, duchu, prosím, řekni mi, že se nestanu tadytím člověkem!
2. vypravěč: Bright se ve své agónii chytil ruky před ním. Jakmile to udělal, svět kolem něj vzplál a zhroutil se. Strop nad ním zařval, jak padal, podlaha pod ním zasténala, jak se propadala, dokud se to všechno nezřítilo do nicoty hluboko pod nimi. Jack se držel o život na Přízrakově ruce a i když se ho snažil Duch střást.
5. vypravěč: V poslední prosbě o změnu svého osudu se Jack pustil Ducha a obrátil ruce k nebesům se žadoněním o milost. Když to udělal, uviděl světlo v Duchově obličeji zahaleném kápí, jak rostlo a rozjasňovalo se čím dál víc, až si musel zakrýt oči.
3. vypravěč: Když je znovu otevřel, seděl na své vlastní posteli, ve svím vlastním pokoji, a oslepovalo jej slunce pronikající skrze okno.
Act VI
The End
Bright: This is my room.
He gets up quickly. His eyes dart around wildly.
Bright: Yes! This is my room! That is my bed! This—
He runs down to his front door. Flinging it open, he inspects the outside and, seeing it noticeably free of the face of MANN, goes back inside.
Bright: The Spirits of Christmas, bless them! And bless you Mann, you old piece of shit. Bless you for this chance you have given me! A chance to make it all right— and I must make it right!
He skips across his living room, gleefully making joyful monkey-sounds as he does.
Bright: It's all here! There's the door that Mann came through, and over there was where Troy was sitting, that drunken bastard. It's all right, it's all true! It all happened! Hahaha!
Narrator 1: Bright was aware that he was unaware what day it was.
Bright: I don't know what day of the month it is. I don't know how long the Spirits kept me. I don't— I don't know anything! I really am quite a baby. Never mind that, I don't care. I'd rather be a baby. Whoop whoop! Hallo! Hallo hallo!
He runs up to his bedroom window and, throwing it open to take a deep breath of the rich morning air, calls out to a doctor passing by his home.
Bright: Say there, fine young fellow! What's today?
Heiden: Eh?
Bright: What is today, my fine lad, what's the day?
Heiden: Today? Why, it's Christmas Day, sir.
Bright: It's— it's Christmas day! I haven't missed it! The Spirits did it all in one night. Of course they did, they can do anything they like. Oh goodness, of course they can.
Heiden: What are you going on about there, strange ape-man?
Bright: Hallo, you wonderful young man. Do you know the Poulterer's, not on the next street, but the one past that, at the corner?
Heiden: …yeah? Why?
Bright: Ah, an intelligent boy, a brilliant, remarkable boy. Do you know whether or not they've sold that giant, anomalous turkey that was hanging up there? Not the little prized turkey, fuck that. I mean the big hoss, the one there on the wall?
Heiden: What, you mean the one as big as I am?
Bright: What a delightful lad, a pleasure to talk to him. Yes, my buck, that's the one.
Heiden: It's hanging there now.
Bright: Is it, wonderful. Go and buy it.
Heiden: (Laughs.) Hah. Alright. Sure thing.
Bright: No no, I am in earnest! Go and buy it, and tell them to bring it here, so I can tell them where to take it. Come back with the man, and I'll give you two hundred dollars. Come back with him in less than five minutes and I'll give you half a grand!
Heiden: Half a grand! I could buy so many pedicures with that money. Yes sir, absolutely! (He takes off like a shot.)
Bright: (Rubbing his hands, cackling like a madman.) I'll send it to old Django's place. He won't know who sent it. God, it's about five times the size of Tiny Zyn!
Narrator 2: He sprinted down the stairs, eagerly grabbing a pen and paper with which to write down the address the turkey would be spirited off to. He smiled as he did, laughter pouring from some place within him that had not seen the light of day in quite some time. As he stepped out the front door, he made pause at the sight of it.
Bright: Mann, Mann, Mann. What a beautiful door. I'll treasure it so long as I live, what an honest, good door this is— ah! And here's the turkey. Hallo. Whoop whoop! How are you, sir, Merry Christmas.
Narrator 5: The chuckle with which he said this, and the chuckle with which he paid for the massive turkey, and the chuckle with which he paid for a cab to deliver it to old Django's humble home, and the chuckle with which he paid the sweet little Heiden, were only exceeded in magnitude by the chuckle with which he sat down breathless in his chair again, and chuckle he did until he cried.
Bright: I know! I don't need to be kept up in here. It's Christmas! I've got to go meet the people where they are!
BRIGHT puts on his winter best, and struts out onto the streets. As he passes people in the street, he greets all with a generous smile and a "Merry Christmas".
Narrator 4: He had not gone far, when he happened upon the two Manna Charitable Fellows who had passed by his office the day before. It sent a pang through his heart knowing what these two must have thought of him, but he knew the path lay straight ahead of him, and he took it. Quickening his pace, he caught up to the two men and took them both by the shoulder.
Bright: Kind sirs, how do you do. I do hope you succeeded yesterday. It was very kind of you, of course. A merry Christmas to you, sir.
Manna Charitable Fellow 1: Dr. Bright.
Bright: Yes, yes, that is my name, though I fear it may not be pleasant to you. Allow me to beg your pardon, sir, and hope that you will have the goodness from me…
He whispered in the man's ear.
Manna Charitable Fellow 1: My goodness!
Manna Charitable Fellow 2: Dr. Bright, are you serious?
Bright: If you would, please, and not a dollar less. There are a great many back-payments included in it, be sure. Will you do me that favour?
Manna Charitable Fellow 1: Sir, I don't know what to say to such generosity!
Bright: Say nothing! Go now, and please, come see me later! A merry Christmas to you both!
Manna Charitable Fellows: Merry Christmas!
Narrator 1: He wandered the streets then, watching people hurrying to and fro, playing with children as they passed, making jokes with the labourers, looking into kitchens and bakeries, all while skipping as he went. He never dreamed that any walk, that anything at all, could give him so much happiness.
Narrator 2: As the afternoon came upon him, he turned his steps towards his nephew's home.
Narrator 3: He must have passed the door a dozen times before he had the courage to knock, bless his old monkey heart.
Narrator 5: But knock he did, and who answered but his nephew.
Bright: Ralph.
Roget: Uncle?! Bless my soul, is it you?
Bright: It is. It is your uncle Bright. I have come to dinner. Will you have me, nephew?
Narrator 4: Have him? It's a wonder he didn't shake his arm off. Bright was in and acquainted in mere minutes, and the night was as he had foreseen it. Games were played, drinks were had, Strelnikov accidentally shot himself in the foot ("Do not worry, is metal foot. Already lose foot to frostbite.") It was a wonderful party, and Bright was happy.
Narrator 1: But he was up and at the office early the next morning. Oh, and how he was early. To be there first, to catch Django Bridge coming in late! He wanted nothing more.
Narrator 2: And he did! The clock struck eight, and no Django. Ten after, and no Django. It was not until a full quarter past the hour that poor old Django came flying in through the door, moving to his desk and a pen in one swift motion.
Bright: (Gruffly.) Hello there, Mr. Bridge. What do you think you mean, coming by here at this time of day?
Bridge: I'm so very sorry sir, I am behind.
Bright: So you are. Step into my office, Bridge.
Bridge: Please sir, it's only once a year. It won't be repeated, I swear. I was making too merry yesterday, sir.
Bright: This is most unacceptable, Mr. Bridge, and I am not going to stand for this any longer. That's why—
He jumps from his desk, pounces across, and comes eye to eye with the sweating Django Bridge.
Bright: —I am going to raise your salary.
Bridge: My— wha? You're going to do what?
Bright: Raise your salary, Django my old friend. Merry Christmas to you! A merrier Christmas than I have ever afforded you, to my great shame. Yes, I'll be raising your salary, and we'll sit down over some drinks tonight and discuss how best to assist your struggling family. Now, get over there and raise that thermostat, Mr. Bridge! It's chilled to the bone in here, let's have some warmth!
Narrator 1: And Bright was better than his word. He did everything, and then some, and to little Tiny Zyn he was like a second father. He became as good a man, as good a doctor, as good a director, as Site-19, or any site, had ever known. Some would laugh to see the change in him, but he let them laugh, and did so with them. His spirit was moved, and he laughed all the same, and that was enough for him.
Narrator 5: From that day forth, he had no further dealings with spirits (aside from one wild midnight romp with the Ghost of Christmas Present several years down the line (but that's a tale for a different time)), and it was always said of him that he truly knew how to keep Christmas well, if anybody did. May that truly be said of us, all of us! And as Tiny Zyn so aptly observed;
Tiny Zyn: God bless us, every—
Moose: Wow, it's really hot all of a sudden. What's happening?
Bridge: It's coming from outside, what's that sou— Oh my god!
The Hateful Star: (Laughter.) HAHAHAHA! MERRY CHRISTMAS YOU FUCKING LOSERS! HAHAHAHAHA!
Explosion.